Královská krev

Mohl jsi zemřít!

Bylo, to docela odvážné postavit se tak otci. Řekne bratr, když jsme v mém pokoji. Jakmile zavřu dveře, tak začnu. „Chceš znát pravdu a já ti nechci lhát. Myslíš si, že to bylo statečné, když jsem opustil dnešní zábavu, aniž bych čekal na jeho svolení? Pak věz, že to, co dělám jinak je mnohem riskantnější, než to dneska. A velmi to souvisí s tímhle." Odpovím a přitom si vyhrnu rukáv, který zakrýval zbytek toho zranění, které bylo ve skutečnosti mnohem větší. „Jak si sám zajisté poznal, nemohlo se mi to stát při jízdě na koni. Pravdou je bratře, že když se teď nemohu věnovat Oříškovi, tak často jako doteď, tak jsem se rozhodl využít to k tomu druhému...řekněme tomu koníčku. Už nějaký čas chodím tajně bez vědomí otcova, či kohokoliv z hradu mezi lidi. Ale neprozrazuji jim svoji pravou totožnost, ti, s kterými se setkám, neví, že jsem synem krále. Je to docela užitečné, vidíš pak věci i z druhého úhlu pohledu, nejen z té vyvolené menšiny. Otec by s tím zajisté nesouhlasil, kdyby se o tom dozvěděl, proto to držím v tajnosti. Dnes když jsem opět podnikl jednu z těhle výprav společně s Louisem Antonineovým bratrem, tak se však stalo něco, s čím jsem dopředu nepočítal, a tohle je následek." Ukážu při těch slovech na to zranění a opět jeho zbytek skryju. „Blížil se k nám velkou rychlostí kočár, do jehož trasy spadla malá holčička. Mohla být tak sedmiletá, možná o trochu starší, ale podstatné bylo, že mohla zemřít. Běželo tam o vteřiny Francisi, ano jsem si vědom nebezpečí, kterému jsem se tím vystavil. Vím, že jsem riskoval vlastní život a mohlo mě to zabít, ale já se prostě nemohl jen tak nečině dívat a nic neudělat. A právě přitom jsem se zranil, ale jak říkám mohlo to skončit hůř,...mohl jsem být klidně mrtvý." Skončím své vyprávění a očekávám bratrovu reakci. Ta je během pár minut přesně taková, jakou jsem očekával. V podstatě by ji nejvíce vystihovalo, označení BLÁZNE. Vejde do Bashova pokoje a zhluboka se nadechne. Bojí se přiznání, které vyjde z jeho úst. Teď nezáleží na hněvu našeho otce, ale na tom, že si mohl ublížit. Nepřežil by, kdyby o svého bratra přišel. "O čem to mluvíš, Bashi?" zamračí se. O jaké riskantní věci to mluví? Když pokračuje tak, že si vyhrne rukáv a odhalí další zranění, hlasitě vydechne. "Můj bože, bratře," přejde k němu a sjede jej starostlivým pohledem. "Zde nejde o hněv našeho otce, jde o tvůj život," šeptne, chytnu jej za zápěstí a sjede pohledem jeho zranění. Po chvilce však jeho ruku pustí a zakroutí hlavou. "Neměl bys takto riskovat. Nesnesu pomyšlení na to, že by se ti něco mohlo stát," poznamená upřímně. Proč mu to neřekl dříve? Nemá ve něj snad důvěru? Podívá se nazpět do jeho očí a odlepí od sebe rty. "Jak...!? Proboha, Bashi! Chci, abys s tím přestal. Neřeknu to otci, ale dovedeš si představit, kdyby se to dozvěděl někdo jiný? Třeba má matka? Víš, co by to znamenalo?" vyhrkne. Jedna strana je taková - obdivuje jej za to, že je tak statečný a riskuje život pro druhého. Ačkoli mu to teď vyčítá, s jistotou ví, že by udělal to samé. Druhá strana je ta, která má strach, že by mohl ztratit svého bratra. "Příště uděláš něco podobného a může to skončit mnohem hůř!" zalapá po dechu a udělá několik kroků v místnosti. Dělá to tak téměř neustále.

"Stát znovu před tím samým rozhodnutím, nejednal bych jinak. Problémem s otcem je, že když se mu snažíš něco vysvětlit, tak poslouchá pouze v případě, že se mu to hodí. Někdy mám pocit, že neuznává jiné argumenty, než ty svoje, Francisi. Ani nevíš, kolikrát už mě napadlo prostě utéct...Nechat tohle všechno za sebou a jednoduše odejít. Ale mám takový pocit, že by se to králi zamlouvalo ještě míň, než tyhle riskantní vycházky. Každý máme svá tajemství bratře a to, i občas taková, o které se s ostatními dělit nechceme. Tohle je jedno z těch mých." Tu poznámku, že ani on mi zajisté neříká všechno, jsem si raději nechal pro sebe, nechtěl jsem ho naštvat. "Chápu tvé námitky, ale prozatím v tom hodlám pokračovat, dokud se o tom nedozví král. Jo, kdyby to věděla tvá matka,...zcela určitě by toho využila." Nebylo by to rozhodně poprvé, co by se mě pokusila zničit. Pokud počítám, i pokusy mě zabít, ale to bratrovi říci nemůžu, přece jen je to jeho matka. Francis si povzdychne a promne prsty bradu, jako vždy, když přemýšlí. "Utéct? Přemýšlej nad tím, co říkáš," zamručí, když se na něj znovu otočí a obdaruje ho pohledem 'To bys mě tu nechal samotného?' "Dobře. Zřejmě to vypadá, že nemá cenu ti nic rozmlouvat," odvětí. "Jsi stejně paličatý, jako on." Jako jejich otec. Je zřejmé, že tohle zdědil po něm. "Jak myslíš. Každý by si měl určovat své vlastní jisté hranice," s těmito slovy se vydá ke dveřím. "Je na čase, abych odešel." Už mu nemá víc, co říct. Slíbil mu, že to otci neřekne, ale stejně se mi nelíbí, že v tom bude pokračovat. Možná je jen sobecký a o svého bratra nechce přijít. Matka by ho teď zřejmě opravila, že 'On není tvůj bratr. Je to syn tvého otce.'

"Přemýšlím a pokud se vztahy mezi mnou a naším otcem budou dále hrotit, budu ve velkém pokušení to udělat, i když vím, jaké by to mělo následky. A díky, že se o tom otci nezmíníš. Asi jsem ti to měl říci dříve, že to dělám už asi rok a půl. Ale...pravdou je, že krom toho, že jsem se obával tvé reakce, tak jsem měl také strach, že by ses chtěl přidat. Stačí, že tímhle způsobem riskuji já, ty vážně nemusíš." Odvětím bratrovi. Krátce přikývne. Když se zmíní o tom, že už to dělá rok a půl.. Drží se, abych nahlas nevydechl. Tak dlouho? Proč o tom nevěděl? Nechce se s ním však hádat. Je na něm, co mu prozradí, a co ne. "Dobrou noc, bratře," odvětí nakonec, otevře dveře a vydá se pryč.

Přemýšlí nad tím vším, co se teď dozvěděl.. Bude mlčet, jako hrob. Své sliby plní.