Královská krev

Královnin milenec

Trvá to pár dní, než se zcela zotavím a můžu se vrátit ke svým povinostem v doprovodu Skotské královny.

Jednou v noci...

„Mary? Děje se něco?" Ptám se jí, když se znenadání objeví před dveřmi pokoje, který sdílím společně s Thomasem. Ten se však ještě nevrátil. Ta mě žádá, abych jí ještě v tuhle hodinu následoval, že je zde něco, co vyžaduje neodkladné řešení. Rychle si proto přehodím plášť přes ramena, k pasu připnu meč a vydám se za ní na místo, kam chce. Po určité chvíli se nakonec zastavujeme na malém palouku uprostřed lesa. „Tak, o co jde?" Zeptám se jí, když slezeme s koní, ta se místo kloudné odpovědi, začne pobaveně smát. „Byla to jenom záminka, že? Ty jsi prostě chtěla místo, kde budeme spolu sami." Dojde mi v tu chvíli a rozesměje mě to rovněž. Tak tohle bych do ní vážně neřekl. Teď už bych se nedivil, ani tomu, kdyby to byla ona, kdo se postaral o nepřítomnost Hraběte de Castra. Mary se až po nějaké době konečně přestane smát. "Čekala jsem, kdy ti to dojde," šeptne s pobavením hlase, načež od svého koně postoupí směrem k Bashovi. "Je nádherně, nemyslíš? Lepší, než být uvnitř hradu... Nevadí ti, že jsem tě vytáhla z postele?" zeptá se nevinně, když se zastaví jen nepatrný kousek od něj. "Ano, ale proč jsi chtěla, abychom spolu byli sami? O co tu jde?" Musím se zeptat, i když odpověď dopředu tuším...Vážně si je vědoma toho, co dělá?  "O nic. Jen se v tvé přítomnosti cítím dobře," odpoví  mu Mary, načež přeruší mezeru mezi nimi. Pomalu se natáhne k jeho obličeji a spojí jejich rty. "Je to až tak moc špatné...?" šeptne před jeho rty, když se jejich polibek rozpojí.

"Vůbec." Usměji se zatímco jí chytnu do náručí a její polibek opětuji. "Ale přesto mám pocit, že ti jde o víc. Na tohle jsme si mohli najít místo i na hradě, ale ty jsi chtěla abychom byli sami..." Významě se na ní podívám, zatímco se trochu odtáhnu. „To není dobrý nápad, Mary." Snažím se dovolávat jejího rozumu, když její polibky začnou nabývat na initenzitě, doté chvíle dokud se sám ovládám. „Uvědomuješ si, kam by nás to mohlo, až zavést? Víš, že tě miluji, ale právě proto ti nechci ublížit. Pokud by nám na to přišli, oba bychom mohli přijít o hlavu." Naléhám, chytnu ji za ruce a mírně od sebe odstrčím, čím mezi námi vytvořím prostor. „Tak potom se musíme postarat o to, aby nám na to nepřišli." Zní její odpověď a přitom se usměje tak kouzelně, že se v tu chvíli se mnou všechno zatočí. Zábrany, které jsem do té doby pociťoval, jako by vůbec nikdy neexistovaly. Najednou zde není žádná Francie, žádný otec, žádný bratr. Okolní svět pro mě přestane existovat a jediné, co jsem schopen vnímat je Mary a své city k ní. Znovu si ji proto přitáhnu do náruče a začnu jí sám dlouze a vášnivě líbat. Vůbec se tomu nebrání a mé polibky opětuje s úplně stejnou naléhavostí. Tu noc jsme se stali milenci. Tam v divokém Skotsku na druhé straně kanálu La Manche, daleko od mé rodné země, rodiny se Mary stala ženou a bylo to se mnou, nikoliv s Francisem. Najednou nám nic nebránilo poddat se svým citům v jejich plné míře, bez ohledu na to, co říkají ostatní. I s vědomím následků, které z našeho činu můžou vzejít, k tomu došlo. Nic nás už nemohlo zastavit. Mary probudí sluneční svit, který oslní její oči. Několikrát zamrká víčky, obrátí se na bok a všimne si Bashe ležícího vedle ní. Ten ještě spí. Lehce se nad tím pousměje. Nepochybuje o tom, že je teď budou hledat. Je však velmi brzy ráno, což by mohlo být příležitostí k tomu, aby se do hradu zpátky propletli, aniž by si toho někdo všiml. Natáhne se k Bashovi, políbí ho na čelo a zvedne se ze země. Dooblékne si zbytek šatů a znovu zkontroluje Bashe, aby zjistila, jestli jej už neprobudila. V tu chvíli se ozve její hlad, nad čímž se kousne do rtu.

Probudím se chvíli po Mary. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsme a co se včera v noci stalo. Ta vzpomínka mi znovu vykouzlí úsměv na tváři. Včera byla jenom moje a rozhodně bych se nebránil, pokud by nastala podobná příležitost, s ní být zase o samotě. Možná bych mohl zkusit vymyslet nějakou záminku sám. Při těchto úvahách si všimnu, že mě Mary, zatímco se obléká, pozoruje. Zvednu se proto ze země a přejdu k ní. "Vážně k tomu došlo, nebo se mi to všechno jenom zdá?" Pošeptám jí do vlasů, zatímco si ji přitáhnu k sobě. Měli bychom se vrátit, ale mě se nikam chodit nechce. Nejraději bych tu zůstal, ale vím, že to není možné. Když můžu znovu držet Mary v náručí, vnímat její každičkou část. Ty vlasy, oči, rty...Nemám sice na takové pocity právo, ale při představě, že by jí měl mít někdo jiný, se mnou lomcuje skutečná žárlivost. Ne, rozhodně se o ní nechci dělit s nikým. "Hrozně moc tě miluji, Mary. Jsi smyslem mého života. Úplně vším, chci, aby sis to pomatovala." Povídám jí, když jí přejíždím prstem po jejích rtech. Kéž bychom tu mohli zůstat. "Jsi vzhůru," šeptne Mary s následným smíchem, ze kterého přímo čiší štěstí. Obmotá si ruce kolem něj a pousměje se. "Hmm. Můžeš hádat dvakrát," odvětí, načež lehce nakloní hlavu do strany. Nezlobila by se, kdyby se včerejšek opakoval. Zamilovala se do něj. Nechce nikoho jiného, jen jeho. Kéž by byl její život jednodušší... "Budu si to pamatovat. Slibuji," pousměje se, načež se mu dlouze zadívá do očí. "Já miluji tebe, Bashi," odpoví tiše, načež si stoupne na špičky a spojí jejich rty. Zavíská mu prsty ve vlasech a odtáhne se až po delší době. Tohle by mohla dělat klidně celý den. "Měli bychom se vrátit," přikývne, načež svěsí ruce podél těla. Do hradu se jí nechce, ale nepřítomnost jich obou by mohla vzbudit podezření.

"Podle toho úsměvu, soudím, že se mi to nezdálo." Zasměji se, hned jak se naše rty opět rozpojí. "Ani nevíš, jak jsem šťastný Mary, když mohu být s tebou." Zašeptám a pevně ji k sobě přivinu. "Budu ti to připomínat." Reaguji na její slova, že mě taky miluje a naposledy ji krátce políbím. "Jo, máš pravdu, měli bychom se vrátit, než si naší nepřítomnosti všimnou. Nebylo by to dobré, ani pro jednoho z nás." Souhlasím s tím názorem. Přitom ji už pustím, začnu sbírat své věci a rovněž se oblékat. "Ale to neznamená, že bych tu raději nezůstal." Mrknu na ni přitom, zatímco si připínám meč k opasku. "Musíme si najít zase příležitost, jak spolu být o samotě, tedy pokud nejsi proti opakování toho včerejšku." Ušklíbnu se pobaveně. Její chování totiž jasně naznačuje, že není. Už jen při představě opět svírat její nahé tělo ve svém náručí, pociťuji těžko popsatelnou touhu. "Poprvé ve svém životě bratrovi závidím. Ne trůn, ne moc, ale tebe Mary...Obávám se, že nedokážu zkousnout, že se máš stát jeho ženou." Zašeptám potichu. Vážně jsem se přistihl při myšlence, že bych nejraději té svatbě zabránil, ať už jakýmkoliv způsobem...Mary se usměje od ucha k uchu, neskrývajíc přitom jiskřičky, které se odráží v jejích očích. "Ne. Nezdálo. Nebo bys byl raději...?" zeptá se, ačkoli ví, jak jeho odpověď zní. Zaboří si tvář do jeho ramene, a když se odtáhne, Bash znovu stihne spojit jejich rty. "To ne..." odpoví ve chvíli, kdy už nezáří tolik, jako předtím. Nejraději by se znovu schoulila v jeho náručí. Děsí ji skutečnost toho, že by se to někdo z hradu dozvěděl. To by nedopadlo dobře. I přesto by toho však nikdy nelitovala. Pocítit na malou chvíli to štěstí, stálo za to. To už se i Bash začne schylovat k odchodu. "S tím opravdu nemám problém," pousměje se, když ze země sebere poslední důkaz toho, že tu přečkala noc. Její úsměv klesne o něco níž, když z Bashových úst padne zmínka o svatbě s Francisem. Semkne rty k sobě. "Mrzí mě to, Bashi. Ani nevíš, jak moc... Ale Skotsko mě potřebuje. A já musím udělat všechno proto, abych mé zemi pomohla," šeptne ke konci s nepatrným povzbuzením. Ona je Skotsko. Jediná naděje proto, aby lidé v tomto nádherném kraji mohli spokojeně žít. Nemůže si sobecky zvolit své vlastní štěstí. Tato cesta jí byla předurčena. Ačkoli často touží po tom, aby byla jen Mary, obyčejná dívka....