Dotek /STEIN27

Part 33

*o dva dny později

Od toho večera jsme nic neměli.Byla jsem na nás pyšná,ale můj mozek už tolik nebyl.Pořád mě moje myšlenky nutily a prosily o to,si něco dát.Bylo to vyčerpávající.

Byli jsme už u něho a leželi jsme oba dva na posteli.Celý nahý do spodního prádla protože nám bylo strašné horko.
Mám pocit že po nás šli démoni,kvůli tomu že jsme si dovolili přestat.Nechtěla jsem se jim ale poddat.
Chytla jsem ho za ruku když jsem viděla že se snaží usnout.Čelo se mu lesklo od potu,přitom se ale klepal zimou.
Pokaždé když jsem myslela že umřu na horko,mě polil studený pot a byla mi zase zima.Přes tu mojí bolest na hrudi jsem se nemohla ani pořádně nadechnou.Bylo to jako by nás drželi a nemohli jsme se hnout.Moje ruce byly těžké.Občas jsem zaslechla i nějaký hlas.Snad to bylo jen z ulice.          
Přitáhla jsem si peřinu k tělu když mi už byla delší dobu zima.Pokusila jsem se taky usnout.
Přes ty hlasy mi to ale nešlo.Pořád dokola mě volaly a lákaly.

"Sklapni!"Musela jsem vykřiknou když jsem toho měla dost a nepřestávaly.Nechci to vzdát,nechci nás zklamat.
On se na mě podíval a já se musela uklidnit rychlejším dýchání.Polštář si přimáčkla na obličej a víčka stiskla k sobě.Pomáhalo mi to tak se soustředit a nevnímat ty hlasy.Výdech,nádech,výdech a nádech.

"Přestaň."Ozval se ale já ho nevnímala.Pořád jsem se soustředila na můj dech.Výdech a nádech,výdech a nádech.

"Přestaň!"Vyjel po mě když jsem nepřestala.Hned jak jsem si to uvědomila,přestala jsem.
On si hlavu položil znova na polštář.Já jsem se snažila uklidnit i bez zrychleného dýchání abych ho ještě více nenaštvala.
Cítila jsem se za tohle všechno zodpovědná.Kvůli mně se tady teďka trápíme.Ucítila jsem jak mi kapka slzy stekla po tváři,hned na to jako kdyby se mi zamlžil pohled.

"Promiň."Zavzlykala jsem protože ty hlasy nepřestávaly.Nic mi na to neříkal a dál se snažil usnout.To mě víc znepokojovalo.                                                                                                                                                             
Vstala jsem z postele a když se moje špičky prstů u nohou setkaly s ledově studenou podlahou a postavila jsem se,jako kdybych stoupla do trnů.
Opatrně jsem dala celou váhu z postele na zem a musela se přidržet zdi naproti mně.Hlava se mi začala točit jako kdybych byla na nějakém šíleném kolotoči.Když se to spojilo s mými slzami v očích,skoro nic jsem neviděla.
Oči jsem si pořádně otřela ale stejně to moc nepomohlo.
Potřebovala jsem na záchod.Při dalším kroku jsem se chtěla přidržet komody,nevšimla jsem si na ní ale sklenky která hned po střetnutí s mojí rukou,spadla na zem.Ani jsem se nelekla.Jenom jsem se dál snažila udržet na nohou.
Když se mi podařilo dojít do koupelny,na po třetí jsem trefila světlo.Z temné místnosti šlo najednou až moc světla a musela jsem přimouřit oči.                                                                                       
Když jsem se vyčůrala,došoupala jsem se k umyvadlu a pustila vodu.Do proudu vody jsem si namočila moje obě ruce a uvědomila si že nemám ani sílu je zvednout.
Proto jsem se naklonila do umyvadla,pod proud ledové vody abych se mohla napít.
To se mi podařilo ale hned na to se stalo to co jsem čekala,moje tělo to nezvládlo.Asi si nedokázalo připustit že když je bez toho krystalu,nebo jiných látek,že mi dovolí si pustit do těla něco jiného.Skoro jako by mi říkalo : jak si to vůbec můžeš dovolit?
Nestihla jsem si to ani uvědomit a v umyvadle vyzvracela všechno co ze mě zbylo.
Je to divné protože ve mně už nezbylo nic.Nic.Slovo co nemá nic představovat ale představím si u toho všechno.
Pamatuju si že jsem naposledy jedla před skoro třemi dny.Od té doby v sobě nedokážu udržet ani kapku vody.Připomíná mi to ty dny kdy jsem byla po mém prvním krystalu.Tohle bylo ale o deset krát horší.

Odplivla jsem do umyvadla zbytek slin a otřela si pusu.Ještě že jsem se nedokázala vidět v zrcadle.                                                                                                                                                                          
Vrátila jsem se do ložnice a hned na to mě bouchl do nosu kyselý zápach.V ten moment mi to bylo ale uplně ukradnuté.Mám pocit že umíram.Moje tělo slábne tak,že nedokážu ani zvednout ruce nad hlavu,ještě že si zvládnu dojít na záchod.                                                                                                                   
Při představě že budu takhle slabá jako stará jsem polkla.Radší umřu mladá a šťastná než abych se snažila dožít z posledních sil svého věku a se smutkem v oku.
Nedokázala jsem nic.Připadala jsem si jako troska.

Blížila jsem se k posteli a všimla si kromě rozbité sklenky,schozené lampičky co byla původně na nočním stolku.Zadívala jsem se více když jsem se snažila přijít na to co je to červené.Hned jsem si ale všimla mých zakrvácených nohou..