Dotek /STEIN27

Part 59

Rychle jsem vyšla schody a odemykala byt.Věděla jsem,že jde za mnou.

"S kým si myslíš,že mluvíš?!"Chytil mě za paži.Lekla jsem se a snažila se mu vytrhnout.
S kým jsem v tu chvíli mluvila?To nemám nejmenší tušení protože to rozhodně nebyl Petr Adámek.Měl v krvy moc špíny na to,abych ho poznala.

"Bolí to."Zakňučela jsem a snažila se dostat z jeho sevření.Jeho stisk byl opravdu silný.On jakoby se vzpamatoval a pustil mě.

"Co se to s náma stalo?"Zeptal se najednou.Stejnou otázku jsem si pokládala taky.Jeho hlas zněl zlomeně.

"Omlouvám se,promiň,strašně moc se omlouvám."Vtáhnul si mě do náručí.Byla jsem celá zmatená z jeho nálad.Držel mě pevně a kýval se mnou ze strany na stranu.Furt se mi omlouval i když jsem mu řekla,že to je dobrý.Proč to vlastně pořád děláme?Ubližovat si pro radost.S tím krystalem máme všechno a přitom nic.Tyhle stavy.
Samozřejmě všechno si bere svojí daň.Ale za pár minut bezstarosti mi ty týdenní bolesti s absťákem nepřijde nic výhodnýho.Změny nálad,kvůli kterým pak vznikají ty zbytečné hádky.A to nemluvím o tom,kolik lidi ztratíte.

"Já-já,už nechci-já nechci."Vykoktal ze sebe.V ten moment jsem stisk zpevnila já.

"Je to dobrý.Přestaneme,ano?"Chytla jsem ho za tváře a dívala se mu do očí.Doufala jsem,že se tak uklidní.

"Uděláme to pro miminko,ano?"Mluvila jsem na něj a viděla jeho vyděšené oči.To znamenalo špatný stav.

"Sedni si."Pobídla jsem ho a sedla si s ním na gauč.Pořád jsem ho držela a začala ho hladit po vlasech.

"Je mi strašně zle."Zamumlal zatímco jsem si prohlížela jeho tvář.Vyhýbal se mi pohledem.

"Co sis vzal?"Zeptala jsem se ho.

"Nevím,teda,zahulil jsem si."Vykoktal ze sebe.

"A co?"Trochu jsem zvýšila hlas.

"Haš,čistej hašiš."Přiznal se.

"Fajn,hele,teď se s ničím netrap jo?"Snažila jsem se přijít na nějaké řešení.Kdybych na něj řvala nebo vůbec nemluvila bylo by to ještě horší.

"Chceš něco donést?"

"Vodu."Hned ze sebe vydal.

Vstala jsem a hned mu šla pro vodu.Ještě před hodinou na mě řval a teď se o něj starám.Bojím se o něj a nenechala bych ho ani kdyby mě uhodil.To jsem ale věděla,že nikdy neudělá.Nebo?
Už si kvůli těm sračkám nemůžu být jistá ničím.

"Na,"podala jsem mu sklenku s vodou.Vzal si ji ode mě a půlku z ní hned upil.

"Všechno bude v pohodě."Snažila jsem se nás oba dva uklidnit.

"Proč mám pořád sucho v puse."Rukama si zajel do vlasů.
Nevěděla jsem jak mu mám pomoc.

*večer

Leželi jsme v posteli.On už spokojeně vydechoval.Já nedokázala ani zavřít oči.Koukala jsem na něj a na to jak se jeho hruď pravidelně zvedá.Jak byl klidný.
Po takovém klidu jsem toužila i když mě zároveň děsil.
Nejsem zvyklá na klid a většinou to představovalo být v jakési rutině,což mě unavovalo.Vstávat na stejnou hodinu,dělat ty samé věci a večer jít ve stejnou hodinu zase spát.Jako nějaký stroj.
S ním jsem nevěděla,co se bude dít během toho co jsme byli spolu natož,co bude druhý den.Nebo pak dokonce do budoucna.Spíš jsem toužila po životu bez drog.Neshánět něco,co by jsme si dali aby nám bylo líp.Pak ze zvyku a pak už aby nám nebylo blbě.Furt něco vymýšlet a stresovat se když nic nemáme.
Chci se normálně ráno probudit bez žádných bolestí,žádných chutí na krystal a vtíravých myšlenek.Prostě vstát sama od sebe.Udělat si snídani.Zavolat mamce nebo kamarádce.Povídat si o tom,co se stalo a co mám v plánu.To je ten klid.
Jenže mamě lžu.Všichni kamarádi se na mě vykašlali.A sním,i když si mužů povídat o všem,je doma málo a kvůli té špíně jsme se už jenom hádali nebo milovali.Takové to povídání s kamarádkami mi vynahradí jenom opravdové kamarádky.
Od dneška s tím přestáváme.On i s tou jeho práci,jestli se tomu tak dá vůbec říkat.Budeme jenom spolu a peníze někde seženeme.Něco málo už máme.
Musela jsem usínat už se slabším absťákem.Ani jsem si nevšimla,že pořád svítí ta malá lampička,co máme na nočním stolku.Nemohla jsem se ani natáhnout abych jí vypla.Jak dlouho si vůbec třu ty ruce o sebe?
Nakonec jsem usnula,ale nepamatuju si kdy ani jak.