Dotek /STEIN27

Part 70

*druhý den

Co nejrychleji jsem si natáhla do stříkačky rozehřátý krystal.Bez čekání jsem si jehlou zajela do kůže.Netrefila jsem se do žíly.Ještě několikrát jsem to zopakovala dokud jsem se konečně netrefila.Ta zkurvená jehla mi připadala jako tupá.Když jsem s ní ale pronikla do žíly,cítila jsem neskutečnou úlevu.Pak ještě větší když jsem si tu špínu vpustila do těla.
Hned jsem zapomněla.Všechno špatný odpustila a neviděla žádné problémy.Neslyšela jsem když mi moje vlastní myšlenky nadávaly.
Pak mě jako kdyby něco koplo do hlavy.Začalo mi pískat v uších.Na nějakou chvíli se mi obraz za tmavil a já tak nic neviděla.Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.Začala jsem panikařit a nevěděla co mám dělat.Když jsem se chtěla postavit,zachytila jsem se o něco abych nespadla.Po ruce mi byla malá polička, na které byla vyskládaná kosmetika.Když jsem se postavila a všechnu váhu přenesla na ní,myslela jsem si,že mě udrží.Místo toho se ta polička utrhla a ležela jsem s ní na zemi společně s věcmi, co byly na ní.
Obraz se mi náhle vrátil a já se mohla rozhlédnout okolo sebe.
Byla jsem jak paralyzovaná když jsem se ani nemohla hnout.Dívala jsem se jen na moji ruku,ve které mi ještě pořád vysela jehla.Když jsem se podívala ještě níž.Uvědomila jsem si,že jsem narazila na břicho.Ta bolest byla taková až jsem jí přestala cítit.Nemohla jsem ani brečet nebo křičet.Všechny slzy jsem probrečela kvůli lidem.Nemohla jsem nic.
Oční víčka mi ztěžkla.
Neudržela jsem ani ty a nakonec upadla do tmy.

**

Běžela jsem bosá po louce plné květin.Tráva nebyla tak vysoká,ale za to byla měkoučká jako mráčky.
Snažila jsem se nešlápnout na jedinou kytku.Dívala jsem se na cestu a na svoje nohy.Plné energie a života.Vzhlédla jsem nahoru na nebe,kde svítilo slunce.Rukou jsem si musela stínit abych něco viděla.Běžela jsem dál bez přestání.Dokud,jsem neucítila štiplavou bolest.Pohled jsem hned sklopila na moje nohy.Stála jsem v bodlácích a trní.Moje nohy byly celé od krve.Chtěla jsem se ohnout a ty trny vyndat.V ten moment se všude po louce rozezněl hlas sirény.Vysoký pronikavý zvuk,který mě donutil si přikrýt uši.Netušila jsem odkud se to vzalo.
Zvuk nepřestával,naopak.
Bylo to tak silné až jsem upadla na zem do trávy plné trní.Všechny trny se mi zabodly do těla a já se už nemohla chránit před tou pisklavou sirénou.Jediné na co jsem se zmohla byl výkřik.

-

Probudila jsem se do zvuku pravidelného pípání.Nevěděla jsem,co to je.Na něčem měkkém jsem ležela.Pootevřela jsem se vší silou oči a snažila se rozhlédnout kolem.Než se moje oči vzpamatovaly,viděla jsem jen rozmazaný obraz.Nepoznávala jsem to tam.Kvůli světlu jsem musela oči hned zase zavřít.

"Jak vám je?"Uslyšela jsem vedle sebe neznámý hlas.Hned na to jsem oči znovu otevřela.Stála tam nějaká postava,její tvář jsem nepoznala.

"Moje dítě."Nedivila bych se kdyby mi ten člověk nerozuměl.Zamumlala jsem tak potichu,že jsem nerozuměla ani sama sobě.Na moje dítě jsem si ale vzpomněla jako první.
Chtěla jsem si promnout oči,ale zastavilo mě něco,k čemu byla moje ruka přivázaná.Rychle jsem svůj pohled dala dolu.

"To je v pořádku,nebojte se."Ten hlas patřil nějaké ženě.Obraz se mi pomalu zaostřil a já začala rozpoznávat osobu vedle mě.Natáhla jsem se do sedu,ale nešlo mi to.

"Co tady dělám?Co se stalo?Kde je Petr?"Vyhrkla jsem ze sebe hned jak jsem si uvědomila kde jsem.Blonďatá žena,celá v modrém na mě jen koukala.Moje srdce tlouklo jako o závod.Moje plíce měli větší spotřebu vzduchu a čím víc jsem se nadechla,tím rychleji jsem měla potřebu se nadechnout znova.

"Otec vašeho dítěte?"Zeptala se.Ignorovala jsem její otázku a zpozorněla,co řekne.Jako kdyby měla vědět kdo je otec mého dítěte.V ten moment ve mě hrklo.Moje dítě.

"Je tady,ví o vás-"

"Je v pořádku?"Vyhrkla jsem ze sebe aniž bych ji nechala domluvit.

"Ano,jen je dole u recepce,teď musíte být v klidu-"

"Moje dítě,je v pořádku?"Vyžadovala jsem odpověď.Ona se nadechla a na chvíli zavřela oči.S otevřením očí vydechla.Já v ten moment ani nemrkla a čekala na její odpověď.

"Je mi líto."

"Našli vás příliš pozdě."Pokračovala a dívala se má mě lítostivým pohledem,který jsem jí nevěřila.Od toho momentu jsem ji přestala poslouchat.Ještě něco říkala,ale moje myšlenky překřičely ty její.
Nevěřím tomu.To se nemohlo stát.Začala jsem mrkat když jsem měla nepříjemný štiplavý pocit,jako kdybych měla něco v oku.Uvědomila jsem si co to je když mi z oka vyklouzla slza.

"Pošlu ho za vámi."Chvíli potom tam ještě stála a něco dělala.Pak se za ní ale zacvakly dveře.Zůstala jsem tam sama.Dívala jsem se před sebe,na nějaký stolek co tam byl.Cítila jsem jen ty kapičky slz,které mi stékaly po tvářích.Ani jsem je nesnažila skrývat nebo utřít.K čemu mi to bude?Jediné na čem záleželo je pryč.
Ne to nemůže být pravda.Jsem jenom ve snu.Pořád ještě sním.Tohle není skutečnost ale špatný sen.

Ze skutečnosti,ze které jsem si myslela,že ještě sním,mě probral zvuk dveří.Nelekla jsem se,ale ani nevzhlédla tím směrem.

"Lásko,"Na svojí ruce jsem ucítila tu jeho.

"strašně jsem se o tebe bál,už je to dobrý ."Hladil mě po vlasech a ukazováčkem mi zastrčil pramínek vlasů za ucho.Pomalu jsem se na něj otočila.Obraz se mi rozmazal a zase spravil když jsem zamrkala.Všechny slzy najednou padaly po mé tváři na deku.

"Není to dobrý."Můj hlas se zlomil.

"Není."Zopakovala jsem to.Mlčky si mě jenom přitáhl k sobě.Hlavu jsem mu opřela o jeho břicho když se mnou začal kývat ze strany na stranu.

"Nesnáším se."Šeptla jsem si sama pro sebe.

"Neříkej to."Odpověděl mi jak mě zaslechl.

"Ty mě taky nenávidíš."Odtáhla jsem se a podívala se na něj.Vypadal vyčerpaně,zlomeně.Jeho rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje a jeho kruhy pod očima měl ještě výraznější než kdy jindy.Ze mě byl tak unavený.Za jeho kruhy pod očima teď můžu já.Já jsem ta bolest.
Nemám nikoho a když už jsem někoho měla,zklamala jsem ho.

"To není pravda."Šeptl mi do vlasů.Jeho pusa mě furt hřála až jsem se musela chytit za to místo.