Dotek /STEIN27

Part 73

O měsíc později

Prohlížel jsem si naše společné fotky,co jsem našel v jejím nočním stolku.Nikdy ve mně nebylo tak prázdno.Při každé fotce se mi vrátí všechny vzpomínky a místa,kde jsme spolu byli.
Najednou tohle všechno ztratilo význam a já se v tom topil sám.Už tu není.
To všechno ve mně probudila jedna zablouděná duše,která ode mě chtěla pomoc.Chtěla najít sebe a já jí to splnil.Jen jsem nevěděl kdy přestat .
Zvrtlo se to a najednou tu sedím nad vzpomínkami.Chtěl jsem s ní být navždy.
Tenhle slib se mi rozezněl v hlavě.
Sakra vždyť mi to slibovala!Tohle se nemělo stát!Nic není napořád.
Vztekem, co mi v tu chvíli koloval v žilách jsem vyhodil fotky z ruky.Ty se rozletěly po stole až na zem.Rychle jsem vstal a u toho si zajel rukama do vlasů.
Říkala,že tu se mnou zůstane!Proč mi to udělala?!
Vztek ve mně jenom nebýval.Chodil jsem po obýváku z jednoho místa na druhé, jako bych měl ten vztek vychodit.Když jsem došel ke stolu,do obrazu mi spadla sklenička.Bez myšlenkově jsem ji chytil do ruky a hodil s ní o nejbližší stěnu.Ta se roztříštila na miliony malých střepů.Pár se jich i odrazilo na mě.
Lhala mi.
Kéž by ta špína vymazala všechny vzpomínky,co na ní mám.Strašně moc bych jí chtěl mít vedle sebe.Cítit její vůni.Mít její horkou kůži ne té mojí.Měla svoje sny,které si už ale kvůli mě nemohla splnit.

Přešel jsem do ložnice.Tam,kde jsme spolu spali.Tady se to všechno dělo.Vedle naší postele byla komoda,ve které byly věci pro malého.Otevřel jsem šuplík a prohlédl si ty všechny věci.Všechno jsem začal vyndavat.Zastavil jsem se u miniaturního dudlíku.Tak maličký.
Ty všechny věci jsem musel vyhodit společně s těmi jejími.Nemůžu to tady mít.Nedokážu to.Všechno to měl být sen.

Říkali jsme tomu láska.Jako štěstí po tom svinstvu,co jsme brali.
Ubližovali jsme si pro radost.Pro těch pár minut v jiném světě a mysleli si,že je nám tak líp.Už tu se mnou nikdo nezůstal.I já se musím přemlouvat abych tu se sebou zůstal.
Možná to chápu,ale nikdy se s tím nesrovnám.Se mnou měla všechno ale přitom nic.
Nepotkal jsem a ani už nepotkám takovou osobu,jako je ona.

I když to zní ironicky,chci zapomenout.Někdy je lepší zapomenout a žít bez toho než se každý den užírat nad vzpomínkami.To platí i teď.

*

Rukou jsem stlačil polepené a posprejované dveře dovnitř.Když jsem do nich vlezl,nepřekvapil mě smrad ani velký dav lidí,který tančil.Různé věkové skupiny na různých návykových látkách.Jejich pohyby a obličeje je prozrazovaly už na metry.Ty starší mi přišli víc směšný i když mi do smíchu nebylo.Co pak ty mladý naivní holky,kterým někdo hodil něco do pití.
Protáhl jsem se okolo baru partou lidí a šel až do zadu,k záchodům.Tam jsem zašel kousek víc do uličky,kde byla "udržba".
Zaťukal jsem na dveře a čekal,dokud se neozval hlas z druhý strany.

"Jo už jdeme."Kryli se před majitelama klubu.Nikdo neví,že tu mají tuhle zašívárnu.Stejně jako oni nevědí,že přijdu já.
Proto se občas musí někdo schopit a uklidit zvratky na hajzlech.Na to mají samozřejmě taky lidi.

"To jsem já,Petr."
Po chvíli,co jsem vyslovil svoje jméno se pootevřely dveře.Z nich vykoukla malá postava,která jak mě uviděla,dveře otevřela úplně.

"Ahoj."Vydechla a roztáhla ruce.Ty mi obmotala okolo krku a přitiskla se na mě.Jako kdyby byla šťastná,že mě vidí.

"Čau."Usmál jsem se.Ruce mi hned spadly na její nahé záda.Nechal jsem je tam než se sama neodtáhla.Spolu jsme pak šli dovnitř.Hlasitá hudba za dveřmi utichla.

"To je Péťa."Šla přede mnou Adel a sedla si na gauč.Všem jsem kývl na pozdrav a posadil se vedle ní.Nevím proč,ale bezmyšlenkovitě jsem jí dal ruku okolo jejich ramen.Teď by mě Laura zabila-.