Dotek /STEIN27

Part 51

Ještě ten večer jsem se ocitla v jiném světě.Nemohla jsem mu říct ne.Chtěla jsem.

Už odešel a já se pomalu chystala taky k odchodu.Vzala jsem si sebou koš abych ho mohla vynést.Zavolala jsem mojí doktorce,ale ta si na mě udělá čas až za týden.
Nezbylo mi nic jiného než čekat a doufat.

Zabouchla jsem za sebou dveře a s pytlem na odpadky mířila k popelnicím.

Do jedné z nich jsem odpadky vyhodila a rozhlédla se kolem.
Bylo hezky a moc se mi nechtělo ještě dovnitř do bytu.
Proto jsem se rozešla a koukala po okolí.
Bylo ráno.Všichni byli už v práci nebo ve škole.Jediné koho jsem viděla byli důchodci,co spěchali do obchodů.
Přešla jsem přechodem a šla do parku.Studený vítr mi cuchal vlasy a paprsky slunce,které svítily přes koruny stromů mi ozařovaly obličej.Ruce jsem si musela schovat do kapes.
Ani jsem si nevšimla že bude co skoro podzim.Listy se zbavovaly a zároveň padaly na cestu.Nikde nikdo nebyl.Občas projela nějaké auta,ale jinak byl klid.Takový svět bez lidí bych si dokázala představit.
Zastavila jsem se když jsem uviděla lavičku,na které jsem sedávala.Už jsem si tady prošla spousty věcí.Ještě když jsem ho neznala jsem se sem chodila procházet a seděla přesně na téhle lavičce.Po každé když jsem někomu řekla, že se jdu sama ven projít,na mě jen koukali.
Nechápala jsem jejich reakci stejně jako oni mě.Proč bych měla být pořád s někým?
Sedla jsem si na ní.

Seděla jsem tu na ní už před rokem když jsem se sem nastěhovala.Dalo by se říct,že jako nevinná a nic netušící holka.Plná energie a připravená na školu.Kdo by byl řekl,že tu budu teď sedět jakoby nic,po večeru s mým klukem,se kterým jsem byla mimo planetu země a možná v jiném stavu.
Když jsem si to znovu uvědomila,jako kdyby mi někdo zabodl nůž do podbřišku.Musela jsem se narovnat a opřít.
Smutně jsem si zavzpomínala na dobu kdy jsem bydlela u mamky.Strašně mi chybí ty procházky ve vesnici.Lidi už tolik ne.
Chodila jsem tam po okolí,okolo vody a sedávala si tam.Vydržela jsem tam sedět a koukat třeba i dvě hodiny.Jenom jsem přemýšlela a vychutnávala si ten výhled.Po každé,co mně něco naštvalo,jsem hodila kamínek do vody.Dívala jsem se a přitom poslouchala jak voda u břehu se snažila dostat až na moje nohy.Lepší terapii neznám.
Ze vzpomínek mě vyrušilo moje břicho,které mi hlásilo,že je prázdné.
Nic jsem nejedla.Už bych ale radši měla.
Zvedla jsem se a rozhodla se zajít do kavárny co byla hned po blíž.

Když jsem k ní došla a vešla dovnitř,bouchla mi do nosu sladká vůně.Všechno tam vonělo a bylo tam strašné teplo.
Objednala jsem si jen něco malého k jídlu a pití.Bála jsem se aby mi nebylo špatně.
Čekala jsem na jídlo tím,že jsem se rozhlížela po místnosti.Ještě jsem tady nebyla.
Všude na stolkách byly připravené cukřenky s ubrousky na zelenobílých ubrusech.Celá kavárna byla do zelené barvy a doplňoval jí tmavě hnědý nábytek.Na zdech byly různé obrazy.Směs všeho,ale vypadalo to dobře.
Zastavila jsem se u jednoho,který mi připomínal koně s křídly.

*flashback

"Ty věříš na Pegase?"Trochu jsem se zasmála když mi to řekl.Seděli jsme na střeše baráku.Byla to jedna z prvních nocí s ním.

"Jo,proč by ne?"Usmál se na mě a u toho si popotáhl z jointa.

"Já nevim,vždyť to nedává smysl.Kůň s křídlama."Zamyslela jsem se.On ke mně natáhl ruku s brkem.Vzala jsem si ho od něj.

"A co dává smysl?"Zeptal se mě a tím mě umlčel.Začala jsem přemýšlet a nedošla k žádnému závěru.Zase vyhrál.

"Věřím na hodně věcí."Pokračoval a já se na něj podívala.Popotáhla jsem si.

"Hlavně neříkej,že v boha."Prohlásila jsem.Nemám nic proti věřícím,ale kdyby věřil v boha on, měl by V.I.P vstupenku do přední řady do pekla.

"Ne."Zasmál se a pohled ze mě odvrátil.Nastalo minutové ticho.Podala jsem mu na zpět brko.Rozhodla jsem se mu taky přiznat.

"Taky věřím na spousty věcí."Dívala jsem se na něho aby věděl,že si z něho nedělám srandu.

"A na co třeba?"

"Posmrtný život,"odmlčela jsem se a pokrčila ramena.

"Nemyslím si že po smrti nic není,i kdyby si měl jen jako duch koukat ze shora na ostatní,pořad tam něco musí být než jen tma."Vydala jsem ze sebe a on na mě jenom koukal.Při tomhle,v jakém stavu jsme,by ostatní jen kroutili hlavou,ale to co jsem řekla je pravda.

"Já si myslím že až člověk umře tak prostě čeká na další život."Přiznal se mi a já ho poslouchala.

***
Ten večer jsem začala věřit na další spousty věci.Poslouchala jsem ho jako malá holka pohádku před spaním.Myslím si,že si to ale nepamatuje,předtím jsme si ještě stihli zahulit.
Otevřel mi srdce a já to jeho.
Najednou přede mnou přistál talíř se sendvičem a hrníček s kávou.Milý personál.
Pomyslela jsem si když hned ta paní bez jakéhokoli pohledu odešla.Nechtěla jsem si tím kazit náladu a začala jíst a pomalu usrkávat z kafe.
Vlastně jsem teď taková jaká jsem díky němu.Ukázal a naučil mě toho spousty, že jsem se přestala stydět za to kdo jsem.Naučil mě žít.Začala jsem být svá a nekoukat na ostatní co si o mně myslí.Poznal mě nejvíc ze všech lidi,s kterými jsem měla tu čest.
I tak se mu ale bojím svěřit s faktem že mi vyšel pozitivní těhotenský test.
Pořád si myslím,že to byl omyl.Zpoždění mám furt,někdy i několik měsíců.Testy nejsou sto procentní a není mi už tak moc blbě jako před pár dny.Beru prášky.
Nemá smysl hned plašit a dělat ukvapené závěry.Vždy se mi to nevyplatilo takže to platí i při tomhle.
Vybavila jsem si mojí mámu,která by teď skákala radostí.
Nejsem si jistá.V ničem si nejsem jistá.
Myšlenka že jsem možná těhotná mě znovu polila studeným potem.

Když jsem dojedla,rychle jsem vypila i kafe a vypadla od tamtuď.Nechala jsem tam i pár drobných navíc pro tu obsluhu.
Vydala jsem se cestou zpátky domů.
Usmála jsem se při té myšlence.Už to beru jako můj domov.U něho.
Po cestě v parku už ale bylo víc lidí.Začaly se tam shromažďovat matky s dětmi.Uječené děti a unavené matky.
Představila jsem si sebe s kočárkem a jeho vedle sebe.Hned se jsem se usmála o to víc.Musela jsem to ale vyhnat z hlavy a pokračovat v cestě..