Dotek /STEIN27

Part 64

Už jsme se oblékaly a razily ven.Měli jsme sraz v parku,kde bude čekat a pak půjdeme na kafe.Nijak zvlášť jsem se necítila kromě chuti,kterou jsem doufala,že zaženu nějakým dortem.

**

"Ahooj."Křenil se na mě už zdálky kvůli slunci,co mu zářil do obličeje.

"Ahoj."Skočila jsem mu do objetí jako po týdenním odloučení.I tak mi jeden den stačil k tomu aby mi chyběl.A to mě ještě před pár dny štval.Ruce mi objal tělo a přimáčkl si mě víc k sobě.Mezitím k nám došla máma.

"Dobrý den."Usmál se i na ní a já si hned všimla jeho očí.Projel mnou mráz když jsem si pořádně prohlédla jeho obličej.

"Mami,to je Petr."Vydala jsem ze sebe když oba dva čekali,co řeknu.

"Petře,máma."Naposledy jsem se na něj podívala až mě píchlo na hrudi.On si vzal když věděl,že jde za mojí mámou aby ho poznala?

"Ahoj."Natáhla k němu ruku a on jí přijal.Zůstala jsem tam na něj koukat,dokud mě Petr neprobral z myšlenek.

"Laura mi toho o vás moc řekla."Snažil se s ní povídat.Jindy toho není ani schopný.Díval se na ní a já doufala,že to na něm aspoň nepozná.

"A to dobrý nebo špatný?"Zasmála se a on s ní.

"O Vás ?A špatným?Nikdy!"Šaškoval a mluvil strašně vtipným hlasem.Ona se zasmála.Já se tomu musela trochu pousmát.

"Nikdy nebyl důvod."Protočila jsem oči.Ucítila jsem jeho ruku na té mojí.

"Tak jdeme?"Zeptala se nás mamka a já si s ním propletla prsty.Trochu vraždícím pohledem jsem se na něho podívala a rozešla se ke kavárně.

Když jsme do ní vlezli usadili jsme se tak abych seděla naproti nim.Takhle byla menší pravděpodobnost,že si všimne jeho očí.Ona to brala dobře a tak aby se více poznali.Ještě,že se nikdy nedozví pravdu.                                                                                                                                Každý jsme si objednali něco k pití a já to nevydržela a koupila si i něco malého k jídlu.Začali o mně vtipkovat až mi bylo samotné trapně.Bylo ale hezké vidět,že si rozumí.

"Mami,omluvíš nás?"Dívala jsem se jen na ní i když Petr vůbec netušil,co chci dělat.

"Jo určitě."Uvolnila mu místo.Já se pomalu zvedla a ani nepřijala jeho pomocnou ruku.Ještě to zvládnu sama.Kývla jsem hlavou směrem na záchody a tam se taky zavřeli.

"Tvoje máma je tak boží-"

"Co tě to napadlo?!"Vyhrkla jsem na něj aniž bych ho nechala dokončit větu.Jen se na mě vyděšeně podíval.

"Proč si to musel udělat?"Se zklamáním a zlomeným v hlase jsem čekala na jeho odpověd.Místo toho tam na mě zůstával stát.Myslel si,že to na něm nepoznám.Nevěděla jsem jestli jsem měla být víc naštvaná nebo smutná.Zklamaná jsem byla určitě.

"Promiň já-"

"Promiň co?!"Můj hněv ho ani nenechal domluvit.

"Byl jsem v prdeli jasný?!"Odpověděl mi už víc nahlas.

"Byl jsem v prdeli z toho absťáku a když si mi napsala o tý mámě tak to jsem byl už uplně."Přiznal se mi a na konci odvrátil zrak.Najednou ze mě ten vztek spadnul a už byl jen smutek.Možná i výčitky.

"Proč si mi to neřekl?"Zeptala jsem se ho ale on jen kroutil hlavou.

"Myslel jsem si,že to bude dobrý a nechtěl jsem tě zklamat."Opřel se o nejbližší umyvadlo.Já tam zůstávala stát uprostřed záchodů.

"Byl jsem v pohodě,dokud nebyla hodina před srazem.Nezvládl jsem to a dal si prostě prášek."Přiznal se mi a já přešla pomalu k němu.Podívala jsem se mu do jeho očí,kterého prozrazovaly.Proč musíme dělat kvůli strachu všemožný věci,které nemají hranice a přijdou až je překročíme a až máme strach i z nich?Strach je všude ale i tak se před ním lidi pořád snaží schovat.

"Kde si to vzal?"Prolomila jsem ticho.

"A není to jedno?"

"Jestli to bude tvoje poslední."

"Jo,o to se neboj."Hned jak to dořekl si mě k sobě otočil.Docela se toho i bojim.Nechci se s ním ale dohadovat.

"Už radši pojď nebo si bude ještě něco myslet."Řekla jsem mu ale on jako kdyby mě neslyšel.

"A co myslet?"Zaklonil hlavu na stranu a přitom mě držel za boky.

"Petře."Trochu jsem se zasmála a snažila ho od sebe odtáhnout když mi začal věnovat polibky na krk.Kromě toho,že mi těhotenství dalo určité změny i chutě.Vzalo mi i chuť na většinu intimních chvilek s ním.

"Přestaň."Se smíchem jsem ho odstrčila ale ne tak uplně.Ani jsem na to neměla sílu.Znovu a naposledy jsem se na něj podívala a na konec přiložila rty na ty jeho.

"Pojď už."Šeptla jsem a opřela se čelem o to jeho.

"Jo."Vyslovil potichu.Nikomu z nás se ale nechtělo.Zůstali jsme tam stát ještě nějakou chvíli.

"Odpustíš mi to?"Zamumlal mi.To mě hodilo do situace,do které jsme se dostali při prvním odvykání.Tohle ale bylo jiný.

"Jo."Vydechla jsem po chvilce.S odpouštěním to má u mě hodně jednoduchý.

"Miluju tě,víš to?"Zašeptal mi a já se pousmála.

"Jo."Hned jak jsem to dořekla a viděla jeho výraz jsem se zasmála.

"Taky tě miluju."Usmála jsem se na něj.

"MiluJEME."Opravil mě a na konci musel zdůraznit to MY.My jsme rodina.

Asi mu nemůžu zazlívat něco takového.Jsme takoví jací jsme a já ho takového miluju.Občas udělá každý chyby,kterých lituje.Důležitý je aby jich litoval a přiznal vinu.Dokonalý lidi mě děsí protože to je něco tak nepřirozeného.On měl jenom strach.Taky jsem hledala v těch práškách utěchu.

Tak,co na to říkáte ?