Dotek /STEIN27

Part 72

*týden později

I když jsem byla vyčerpána,byla jsem nejšťastnější člověk na světě.
Byla noc.
Ležela jsem s ní v posteli.Spokojeně a nehybně už vydechovala.I když spala,já jí pořád musela hlídat.Je tak maličká,že se jí bojím i zvednout.Její jemné vlásky mě šimraly do obličeje když jsem jí dávala pusinky na hlavičku.Miminkovská vůně mi přitom vletěla do nosu a nehodlala jsem se jí zbavit.
Petr ležel hned vedle nás.Byl taky dost unavený,ale ne tak moc aby ještě se mnou hlídal malou dokud neusnu já.
Ruku si pak natáhnul a položil na moje stehno.Tím nás objal.
"Miluju tě."
Jeho hlas se mi rozezněl v uších dokud jsem se neprobudila.
-

Další sen,který byl pro mě jako noční můra.Ukazoval mi tím,co jsem ztratila a co jsem mohla mít kdybych nebyla blbá.
Asi nikdy nedospěju.
Je to paradox když jsem se celou dobu snažila aby mě rodina brala vážně.Aby mě všichni už brali jako dospělou,ale nechtěla jsem řešit ty starosti,co mají dospělí.Možná proto,že mě máma už od začátku shazovala.

"Prosím tě,co bys tam ty dělala?"Otázka,kterou mi vždy položila když jsem chtěla jít do práce.Vždy mě tlačila jen do školy.

"Já si tě neumím představit za volantem."Nevěřícně a přitom s ironickým úsměvem na mě kývala hlavou když jsem jí řekla,že si udělám řidičák.
Furt mi moje plány bagatelizovala.Myslela si,že neumím normálně přemýšlet.Že si neumím představit kolik je těch starostí okolo.
To bylo možná proto,že mě nikdy nenechala žádným starostem na pospas.Nikdy mě nenechala dělat nic samotnou.Pořád si myslí,že jsem ta malá,co se neumí o sebe postarat a všichni se musí starat o ní.Nechci to,nenávidím to.
Když jsem byla s Petrem a dělala všechny ty věci,tak jsem si aspoň na chvíli připadala jako někdo jiný.Teď už vím,že to nebylo doopravdy.
Už mě tu nic nedrží.Už nikdy nic nebude jako předtím.Všechno jsem posrala a nedá se to vrátit.
Ponaučila jsem se?Jo,rozhodně.
Už to nikdy neudělám?Ne,protože se dřív nebo později tím sama zabiju.
Petr se mnou od nemocnice prohodil pár slov jinak byl zticha.To mi moc nepomáhalo.Mě ale do nějakého dlouhého rozhovoru nebylo.

*Večer

Opět jsem si sedla k mému rituálu.Uchechtla jsem se sama nad sebou.I lidi,který mě neznají mě musí nenávidět.Furt melu to samý dokola,co mě štve a stejně to udělám.Seru si dobrovolně do huby.Už aby to skončilo.
Petr doma nebyl.Říkal,že jde něco vyřídit.To jeho vyřizování v klubu a nesmyslný tajnosti okolo-Blablablaa.
Ani bych se nedivila kdyby šel za holkama.Co už se mnou?Mě už moc dobře zná.Pamatuje si můj každičký detail a nedokonalost na mém těle.Nudím ho.
Nasypala jsem si celý pytlík krystalu na lžíci.Našla jsem ho v nočním stolku mezi dalšími.S největší pravděpodobností to nebylo pro nás,ale co už.
Škrtla jsem zapalovačem a začala zahřívat.
Je to skvělý pocit a zároveň taky hrozně zničující.
Naposledy jsem jedla tak před týdnem.Vždy když jsem se napila se mi chtělo akorát zvracet.Nemůžu do sebe nic dostat ,kromě jehly a tý špíny.
Nabrala jsem si to všechno do stříkačky že nic nezbylo.Pořádně jsem si drhla kůži na ruce aby se mi ukázaly žíly co nejrychleji.Hned jak se jedna objevila,vzala jsem jehlu a zajela do ní.Bez čekání jsem si to všechno do sebe vpustila.Za malou chvíli jsem byla v nekonečné euforii,aspoň mi to tak připadalo.To se hned vyměnilo za nepříjemný tlak v mé hlavě.Bylo to jako kdyby mi měla každou chvílí prasknout.Když jsem se za ní chytla bylo to ještě horší.Na to jsem musela zakňučet,ale neslyšela jsem se.Nevěděla jsem co mám dělat.Rychle jsem vstala a rozešla se do kuchyně.Moje hlava se mi zamotala.Opřela jsem se lokty o linku a chytla se za hlavu.Přitom jsem tiskla víčka k sobě.Tohle nechci,chci zpátky.
Jako kdyby vzal někdo kladivo a uhodil mě do hlavy.Moje nohy se podlomily a já se snažila něčeho chytnout.Neměla jsem žádnou sílu a proto skončila na ledových dlaždičkách.Další silná rána do hlavy.
Už to tu konečně je.Cítila jsem se napůl volně ale stísněně skrz ty bolesti.Něco mi napovídalo,že to dlouho trvat nebude.Kdybych to věděla,napsala bych mu dopis na rozloučenou.Nevím jistě jestli by o to stál.
Je jediný na koho teď myslím když asi umírám.
Snad mu nebudu chybět.Mě chybí už teď. Nemilovala jsem,dokud jsem nepotkala jeho.

Svíjela jsem se celou dobu v křečích,dokud se moje celé tělo neuvolnilo a necítila jak mi ztěžka víčka.Naposledy jsem se soustředila na kuchyňskou linku a nepořádek na zemi.Viděla jsem něco červeného.Snažila jsem se oči udržet co nejdéle abych poznala,co to je.Z červeného fleku se ale stával ještě větší přes celý můj obraz dokud byla nekonečná tma.

Když by jste to hodně chtěli,dnes vydám další a zároveň poslední část příběhu🥹