Dotek /STEIN27

Part 66

Doma jsme se každý vydali svým směrem.On se zavřel do ložnice a já zůstala sama v obývacím pokoji.
Byl ještě dost vytočený z těch lidí.Netuším kdo to byl,nevím proč to dělali a už vůbec nemám ponětí proč se tak chovali.Tušila jsem,že to ale nebudou přátelé.

Šla jsem si pověsit mikinu a přitom si vzpomněla na obsah v kapse.Z kapsy u mikiny jsem vyndala pytlíček s krystalem.Teprve až teď jsem si pořádně prohlédla ten prášek.Docela dlouho a zblízka sledovala jak krystal mění svůj tvar v průhledném pytlíčku.
I když se v tom úplně nevyznám,vypadal dobře.Tak moc dobře,že jsem si hrála s myšlenkou,kterou mi moje svědomí zakazovalo.

"Co děláš?"Vyrušil mě z myšlenek jeho ještě podrážděný hlas.Trochu jsem sebou cukla protože jsem se lekla.Jeho oči hned spadly na krystal v mé ruce.
Dívala jsem se na něj a čekala na jeho reakci.Trochu jsem se i bála jeho nálady.Z krystalu dal pohled na mě.Něco nečitelného jsem viděla v jeho očí.Napadlo ho to samé,co mě.
Ještě jednou se podíval na ten krystal a pak na mě.Nic neříkal,ale i tak mi bylo jasné na co myslí.Mlčky jsem se s společně s ním posadila na gauč.
Vysypala jsem celý obsah pytlíku na stůl.Mezi věcmi v košíku vyhrabal nějakou kartičku.Začal s tím rozdělovat malé cestičky.Všimla jsem si,že to je nějaká dárková kartička z pizzerie,ze které si objednáváme pořád.Ani nevím jak nás oba napadlo to samý.Možná protože jsme si opravdu souzeni.Nebo proto,že nemáme jehly.Určitě je v tom ale láska.
Z krystalu,který teď připomínal sníh udělal čtyři malé cestičky.Každý měl dvě.
Sám se k tomu hned jako první sklonil.Srulovanou dvoustovkou se dotýkal stolu.Pomalu začal celou cestičku šňupat nosem až se ke konci zastavil.Trochu si odkašlal a pořádně se nadechl nosem.Pozorovala jsem ho jak se pomalu dostává do jiného světa.Opřel se o čelo gauče a díval se do zdi.Bankovku mi podal a já si zakryla si levou nosní dírku.Naklonila jsem se k tomu a nasála celou lajnu sněhu.Rychle jsem se musela narovnat zpátky abych se nadechla.Otřela jsem si nos a snažila se rozmrkat slzy,které mi přitom vyhrkly.
Nebylo to jako jehlou.Tohle bylo o dost pomalejší a nepříjemnější.
Postupně to pak ze mě všechno opadávalo až mi nakonec připadalo,že nemrkám.Jako kdybych už nikdy nemusela spát.Jako kdyby láska k němu ještě víc rostla a já se dostávala do nekonečných výšin.Zrychleně jsem dýchala a nemohla popadnout dech.Strašně mě pálila nosní dírka.Ucítila jsem jeho ledové prsty po mé kůži.Začal mě hladit,ale nebylo mi to vůbec příjemné.Bylo to jako kdyby jeho prsty drhly moji kůži.        
Rychle jsem sebou cukla a odtáhla se.Neměla jsem náladu na nějaký intimnosti.Vůbec jsem se nechtěla zabývat něčím takovým jako jsou city.Strašně složitý vztahy mezi lidmi a jak to všechno funguje.Měla jsem v hlavě jiný myšlenky,na který jsem chtěla najít odpověď.Škoda,že na žádné z nich odpovědi nejsou.
Proč žijeme tak rychle a proč potom hezkým je strach z toho nejhoršího.Proč život píše tak divný scénáře a proč někdo má tolik štěstí než rozumu.Proč lidi mají potřebu řešit kroky jiného člověka než své vlastní.Proč lidi koukají skrz prsty a nezajímá je příběh.Jenom chtějí konec.Nejvíc chtějí smutný konce lidí,který nemají rádi.Z toho mají největší radost.Radost z něčího neštěstí je asi ta největší lidská radost,kterou lidi prožívají.Nikdy jsem to moc nepochopila.Co máte z toho,že budete řešit někoho život?Aby jste zapomněli na ten svůj?Neděláte taky chyby?Nikdy jste neudělali nic,čeho by jste litovali?                                                              

Musela jsem se narovnat a z plna plic nadechnout kvůli tomu vzteku.                              Myslím,že by bylo na světě míň zla kdyby na něm nebyli lidi.Všechno tady dříve fungovalo bez lidí,tak proč ne teď?Zabíjeme se navzájem.Všichni se na sebe koukají s maskami.Nikomu se nedá věřit.Ani sama sobě si nevěřím.Vždyť jsem přeci zase sjetá.

"Proč brečíš."Zamumlal mým směrem když mě viděl.Obličejem ke mě mi funěl do toho mého.Jenom na moment jsem se na něj podívala a viděla ty jeho sjeté oči.

"Nebrečim."Odvětila jsem a rychle zamrkala.Ucítila jsem jednu slzu stékající po mé tváři.Hned jak jsem ji zaregistrovala,utřela jsem si ji hřbetem ruky.

"Myslíš si,že nepoznám když brečíš?"Zeptal se jako kdybych byla to nejhloupější stvoření světa.Zakroutila jsem hlavou a setřela zbytek slz.

"Dej si víc,aby ti bylo líp."Usmál se a já se na něho ubrečenýma očima podívala.Možná má pravdu.
Bez kterýchkoliv myšlenek jsem se sklonila a šňupla zbytek sněhu.Musím si dát tolik abych o sobě nevěděla aby mi bylo dobře.Jenom když jsem mimo to špatný nevidím.

Zdravím🫶🏻tak co?Čekali jste to?
Jaký máte den?