Dotek /STEIN27

Part 32

Ráno při snídani jsme ani jeden nepípl.Já ani moc hlad neměla,takže jsem se jen nimrala v jídle.Pořád jsem měla před očima ten včerejšek.Co by se stalo kdybych za ním nešla. Hned na to mi projel mráz po zádech.

"Kolik sis jich vzal?"Prolomila jsem ticho když jsem se vrátila zpátky do reality z mých myšlenek.Jenom se na mě podíval a já si uvědomila že jsem vyhrkla první co mě napadlo-co mě nejvíc mátlo.

"Pět...myslím."Zamyslel se a já se na něj dívala.Pět?

"Ty nevíš kolik sis toho vzal?"Zeptala jsem se ho nechápavě.

"Nepamatuju si to."Pokrčil rameny.
Pak mi řekl že si všechno přestal pamatovat po pátem prášku.
Je možný že si jich dal víc ale taky není.Po těle mi znovu projel mráz když jsem si uvědomila,že stačil prášek navíc a mě by to čekalo možná taky.
Najednou i to co jsem viděla světle jsem viděla černě.Měla jsem z toho najednou strach a to jsem myslela že se nikdy nestane.Zase mi další světélko zhaslo před očima.

"Strašně jsem se o tebe bála."Snažila jsem se ubránit slzám když jsem si vzpomněla na ten včerejšek.Tu bezmoc kterou jsem cítila u toho jak jsem se ho snažila probrat.Sevřený pocit na hrudi co mě nenechal být.Slzy vyhrály.

"Omlouvám se."Přešel ke mně a vtisknul si mě do objetí.Já neměla ani sílu se na něj otočit.Dál mi moje slzy stékaly po tvářích a já jim nechala volný průběh.

"Strašně moc tě miluju."Šeptl mi do vlasů a já mu aspoň chytla ruku,kterou mě držel.

"Já miluju tebe."Snažila jsem se to říct beze vzlyku.Otočil si mě k sobě tělem a zvedl mi pohled který jsem měla sklopený,aby neviděl moje ubrečené oči.

"Nechci o tebe přijít."Zamumlala jsem mu a on mi zastrčil pramen vlasů za ucho.

"To se nestane."Šeptl mi na zpět a opřel se čelem o to moje.

"Neříkej nic co nemůžeš dodržet."Zahodila jsem svoji poslední naději a i tu špetku pozitivity co ve mně zbyla.Odtáhla jsem se a on si povzdechl.

"Co mám udělat aby si mi věřila?"Zeptal se.
Já hned na to musela zavřít oči.Chvíli jsem se musela zamyslet nad tím jestli to mám vůbec říct.Už ale nějakou dobu mě to nedělá to co na začátku.Jediný hezký pocit jsem měla s ním a ty drogy tu dobu jen prodloužili.Přestala jsem se znát.

"Už si to nikdy nedáme."Dořekla jsem to a zrak ze mě sundal.Věděla jsem že to neslyší s radostí.Musela jsem to ale říct,nechci už tu bezmoc nikdy zažít.

"Fajn,prášky proti bolesti už nikdy."Řekl a myslel si že to bude stačit.

"Já myslela všechno."Zastavila jsem ho a on se na mě podíval.

"Musíme přestat."Řekla jsem mu do očí a myslela to vážně.

"Jen protože se to jednou posralo?"Zeptal se mě a v jeho hlase šla slyšet trochu naštvanost.

"Málem jsem o tebe přišla!"Zvýšila jsem na něho hlas když si dovolil být na mě kvůli tomu nepříjemný.Co je to s ním?Málem přišel o život kvůli blbému prášku ale i tak se nebojí?

"Víš kolikrát se mi tohle stalo?"Zvýšil na mě hlas taky.Řekl to jako by to nic nebylo.Měla jsem pocit že strach,který má mít on, jsem převzala za něj.Podívala jsem se na něj jestli to myslí vážně a on jenom sklopil pohled.

"Nechci aby se tohle ještě někdy stalo."Řekla jsem mu už klidně a on si přešlápl z jedné nohy na druhou.Založil si ruce na prsou a vypadalo to, že mu to pomáhá víc vnímat.

"Chci s tebou být.Chci usínat a probouzet se vedle tebe.Nechci se bát a usínat s myšlenkou jestli se druhý den ještě vůbec vzbudíme."Přiznala jsem ale on mlčel.Šlo trochu vidět že se nad tím zamyslel.Je pravda že poslední dobou to vůbec nebylo takové jako na začátku a občas jsem se i bála.Myslela jsem si že je to ale normální a patří to k tomu.Pořad nic neříkal.

"Prosím."Zaškemrala jsem a stoupla si naproti němu.
Pak nastalo hrobové ticho.Jen si rukou otřel čelo a zajel si s ní až do vlasů.Pozorovala jsem ho a čekala na jeho odpověď.Bez ní ho totiž nenechám na pokoji.

"Dobře."Vydechl po chvíli a ve mně se v tu chvíli ulevilo.Obrovský kámen který mi spadl ze srdce a doufám že se už nikdy nevrátí.

"Kvůli tobě."Pokračoval a já ho chytila za ruku.Podívali jsme se na sebe a já mu obmotala ruce okolo krku.On mi ruce dal na boky.Naklonil se ke mně a já naše rty spojila v jedno.
Všechen ten strach se mi vyměnil za pocit úlevy.Už jsem byla o něco klidnější.
Potom včerejšku jsem nemohla zavřít ani na vteřinu oči.I když usnul,pořad jsem ho musela kontrolovat.Jestli má pravidelný tep,jestli dýchá a nebo jestli nemá zvýšenou teplotu.
Hrozně moc se o něj od té doby bojím.
Doteď jsem ani netušila jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.Je to až téměř směšné jak málo stačí k tomu aby jste se už nikdy nenadechli a neotevřeli oči.
Stačil jen jediný prášek navíc nebo minuta než bych ho našla a nikdy bych neslyšela jeho hlas který mě vždy tak moc uklidní.Nikdy bych už necítila jeho rty na těch mých.Doteky,které vždy zpomalí čas.
Když mi bylo nejhůř,on tady pro mě vždycky byl.Nikdy mě nic neuklidnilo víc,než on.Byl pro mně vším. Objetí jsem ještě víc zpevnila.Jsme v tom spolu...

Co by jste dělali vy?