Dotek /STEIN27

Part 18

*O dva dny později

V noci jsem se vůbec nevyspala.Nejdřív jsem nemohla usnout na moje výčitky a myšlenky co mi hlavou prolétávaly.Pak se do toho přidala bolest hlavy a zimnice.Celou dobu jsem se třásla zimou i pod dekou a střídalo se mi to s návaly horka.Byla jsem naprosto vyčerpaná.Než jsem usnula tak na dvě hodiny.
Vzbudila jsem se a i přes tu všechnu unavu mi bylo o trošku lépe.    
           
Vstala jsem a hned na to se mi zamotala hlava.Chytla jsem se za ní a chtěla dojít pro vodu.Musela jsem se přidržovat všeho co mi přišlo pod ruku abych nespadla. V kuchyni si natočila do skleničky vodu a napila se.Po tom co jsem se napila a vodu položila,jsem zůstala stát u dřezu.
Z ničeho nic se mi zvedl žaludek a moje tělo mi nedovolilo v sobě udržet ani vodu.Vyzvracela jsem všechno ale nesnědla jsem nic za poslední dny.Myslela jsem si že jestli se nezhroutím zdravotně,tak psychicky určitě.Věděla jsem ale že si tohle zasloužím.Nebýt tak blbá a nelhat jim,byla bych teď maximálně s bolavou hlavou po propité noci. Všechno co ze mě vyšlo jsem spláchla a rovnou si vodou z kohoutku opláchla obličej.Ještě nějakou chvíli jsem tam stála než jsem uslyšela zvonit můj telefon.Vydala jsem se tím směrem odkud to šlo a podívala se na obrazovku.Bylo tam jeho jméno.Ztuhla jsem a nevěděla co mám dělat.Nechtěla jsem s ním mluvit ale zároveň jsem ho chtěla slyšet.Proto jsem to po menším váhání vzala.

"Halo?"

"Jak ti je?"Ozvalo se v mobilu.

"A není to jedno?"Řekla jsem a přitom narážela na ten moment co se mezi námi stal když jsme se naposled viděli.

"Nejsi mi jedno."Vydechl a já si musela povzdechnout.Odmlčela jsem se a tvář si schovala do dlaně.Přemýšlím jestli mu můžu věřit.

"Chci umřít."Řekla jsem potichu.

"Ne to neříkej."Řekl hned a já cítila jak mi začaly po tvářích stékat slzy.

"Je mi strašně špatně,ani v sobě nedokážu udržet trochu vody."Zavzlykala jsem a snažila si utřít všechny slzy.

"Za chvíli tam budu."Řekl mi a než jsem stačila cokoliv říct,vypnul hovor.V tu chvíli se mi sevřel žaludek.Nemohla jsem ho teď ani vidět a hlavně,ne aby přijel do mého bytu. Zahodila jsem telefon do postele a utřela si zbývající slzy.Stalo se přesně to co jsem nechtěla.

*

Za nedlouho se mi po bytu rozezněl zvonek a já myslela že mi praskne hlava.Pomalu jsem se došoupala ke dveřím a otevřela je.

"Vypadáš děsně."Řekl a já se na něj podívala.Měl na sobě černé kalhoty s tmavě zelenou mikinou.Vlasy mě pečlivě upravené a já se začala stydět v jakým stavu mě vidí on.

"Je to všechno?"Zeptala jsem se bez emocí a chtěla zavřít.V tom mi ale zabránila jeho noha.Dveře sám pak víc pootevřel a vkročil dovnitř bytu.Já se radši opřela o linku a on ke mně přešel.
Když stál naproti mně,nic neříkal.Jen se na mě zadíval a rukou mi zastrčil pramínek vlasu za ucho.Jeho ruka pak sklouzla na mojí tvář kde jí taky nechal.Jeho ruku jsem chytla a přitom hlavu naklonila blíž k ní.Jeho dotek mě zase dostal.

"Neměl jsi sem chodit."Snažila jsem se ubránit svým emocí a jemu.

"Vím že si na mě naštvaná."Řekl a rukou na mém obličeji mi přesměroval můj pohled ze země na něho.

"Nevím jak se mám při tom chovat."Odmlčel se a zavrtěl hlavou.Najednou všechna bolest šla stranou a já čekala co řekne.

"Vím ale že pro mě nejsi jen na jednu noc."Podíval se na mě.

"Ale na víc,že?"Řekla jsem ironicky a při tom se zasmála.

"Jsi mnohem víc než na jedno."Snažil se popsat své city ale šlo vidět že nevěděl jak.Svůj pohled sklopil a já viděla že je nervózní.

"Řekni to."Trochu jsem zaškemrala a u toho ho postrčila do hrudi.Potřebovala jsem to od něj slyšet.

"Mám tě rád...vlastně víc než rád."Řekl po chvíli a já se na něj usmála.Ikdyž mi to neřekl přímo,byla jsem ráda že jsem od něj uslyšela něco víc.

"Já tebe taky."Cítila jsem jak mi při tom stoupla červeň do tváří.
On se ke mně naklonil a hned na to mě dlouze políbil.V ten moment jsem zapomněla na tu neshodu před pár dny.Zahodila jsem minulost a začala žít v přítomnosti.Už jsme v tom spolu.

"Asi ruším."Slyšela jsem hlas u dveří a já se tam podívala.Stála tam Sára která na nás koukala jako na duchy.

"Sáro."Hned jsem se od něj odtáhla a chtěla jít za ní.
Ona ale hned co nás uviděla, se otočila a šla pryč z bytu.Musela jsem se za ní rychle vydat a zastavit jí abych jí to celé vysvětlila.

"Sáro."Naposledy jsem jí oslovila když jsem jí stihla venku před bytovkou.

"Sáro prosím,já ti to vysvětlím."Prosila jsem jí a ona se na mě neochotně otočila.

"Není co vysvětlovat."Vyjela po mě a chtěla odejít.

"Prosím."Zaškemrala jsem a ona se na mě znovu otočila.Podívala se na mě a pak svůj pohled dala za mě.

"Už je mi jasný proč ti je celou dobu tak blbě."Řekla s pohled upřeným za mě a já se tam taky otočila.Hned jsem to pochopila.Stál tam totiž on.

"A já se o tebe bála,co ti je,že ti je pořád tak špatně."Kývala nevěřícně hlavou.

"A při tom s ním někde fetuješ."Pokračovala a já byla jako zamrzlá.Každé její slovo mě pálilo na hrudi.

"Jsi strašnej sobec."Řekla mi naposled když jsme si dívaly do očí.Ona se pak jen otočila na místě a rozešla se.
Moje oči jsem pálením rozmrkávala a tím jsem slzám nechala volný průběh.Sledovala jsem jí dokud se na rohu neotočila a já jí ztratila.Doslova.
Stála jsem tam jako přikovaná a nemohla ze sebe nic vydat.Tolik emocí a věcí co se v ten moment stalo mě zůstávalo jen stát na místě a u toho přemýšlet.Celý svět jako kdyby se zpomalil a já kvůli svým myšlenkám neslyšela vůbec nic,jen pořad dokola ty samá slova které mi Sára vpálila do obličeje.

"Lauro."Vytrhl mě z myšlenek jeho hlas.Jako po probuzení jsem se probrala a utřela si slzy které neubývaly.Rychle jsem se otočila a bez slov šla do bytu...