Dotek /STEIN27

Part 61

POHLED LAURY

Ani jsem si neuvědomila,že mluvím nahlas.Nevěděla jsem jestli se mi to jen nezdá.Měla jsem ty ukrutný bolesti a žízeň jako na začátku,jenže o stokrát větší a horší.Vidět jak se trápí i on mi vůbec nepomáhalo.Nechtěla jsem ani spát.
Když ale nespíte pět dní v kuse tak ani nevíte,že jste usnuli.Nevím kdy jsem naposled jedla.Nevím jestli to,co jsem viděla byla skutečnost nebo se mi to jen nezdálo.Sny vypadaly jako skutečný.Realita vypadala tak děsivě.
Už vůbec nevím kolikátého nebo jaký den je.Dny jsem rozlišovala jestli je světlo nebo tma.Protože se mi to všechno slévalo do jednoho.Nic se neměnilo.Bolesti bývaly menší a chutě na krystal větší.

*dva dny později

Nechtěla jsem spát.Pokaždé,co jsem zavřela oči mi hlavou běhaly ty nejošklivější vzpomínky,které se mi v životě staly.Všechno na co jsem chtěla zapomenout.Noční můry o smrti,kde jsem před ní utíkala a vždycky když jsem se probudila jsem byla smutná z toho,že jsem skutečně neumřela.Nedalo se to vydržet.Dokonce jsme povolili nad práškama proti bolestem.Jeden ale nic neřešil a tak si jich dal Petr víc najednou.Pamatuju si jak jsem se rozbrečela a křičela na něj,že nás chce opustit.Možná jsem mu i nadávala.Vyčetla mu i to,že jsme teď tady kvůli němu.Na to na mě hned začal řvát taky.Překřikovali jsme se navzájem dokud jsme se oba dva nerozbrečeli.A nebylo to tou bolestí.

*flashback

Ruce se mu klepaly.Hlasitě a hluboce vydechoval.Nebyl schopný jediného slova než jen zvláštních zvuku.Snažil se otevřít balení prášku a když se mu to podařilo,do dlaně si vysypal několik prášku.Zbytek se mu rozsypal do postele.Neřešil to.Jenom už myslel jak mu bude dobře.Než jsem si to stihla uvědomit tak je měl v sobě.

"Ne!"Vykřikla jsem.Hned na to jsem po něm vyskočila.
Začala jsem mu bušit pěstmi do zad.Jako kdyby mu to pomohlo.Škubnul sebou a postavil se.Pod tím vším se mu asi zatočila hlava a upadl.V hlavě se mi naskytla ta nejčernější myšlenka.

"Petře!"Spadla jsem k němu na zem.Uklidnila jsem se když jsem viděla jak na mě kouká.Pak přišel strach znovu.

"Proč si nás chtěl opustit?"

"Víš,že si nás mohl opustit?"

"Proč mi to děláš?"Se slzami v očích jsem na něj mluvila když se na mě díval.V jeho očích jsem neviděla nic,jenom prázdnotu.Naštvala jsem se když jsem viděla,že mu to je jedno.Strčila jsem do něj.

"Debile!"Moje nálada se z minuty na minutu změnila.Ze smutku a slz se vyklubal hněv.

"Všechno tohle je kvůli tobě!"Mluvila jsem na něj a on se hned na to narovnal.

"Drž hubu."Vydal ze sebe a já do něj znovu strčila.

"Nech mě kurva bejt!"Vyjel po mě.Za normálních okolnostech bych se ho bála.Teď mě to ale víc naštvalo.

"Ty jsi kurva."Odcekla jsem tak hnusně.Jeho to ani na moment nevyvedlo z míry.

"To říká ta pravá."Podíval se na mě.To zabolelo.On takhle,tak já taky.

"Já?Ty si vyšukal půlku tohodle města."Odpověděla jsem mu.

"A ty patříš k nim."

"Já nejsem kurva."

"Ty si něco horšího."

"Tak hlavně,že se mnou jseš."

"Jdi do hajzlu."Viděla jsem po jeho tváři lesknout se slzu.

"Jdi do prdele."I přesto všechno jsem tohle vyslovila se slzami v očích.Už jsem se zase zmohla jen na slzy.

"Co to děláme."Zamumlal ubrečeným hlasem.Já se ani nesnažila skrývat,že brečím.Spadla jsem k němu do klína.

"Prosím."Zavzlykala jsem víc než jsem chtěla.

"Já už nechci."Slyšela jsem jak promluvil.Nevím ale co tím myslel.

****

To bylo asi to nejhorší,co se stalo.
V hlavě mi furt běžel jeden moment,kdy jsem byla přesvědčena o tom,že děti nechci.Kvůli tomu jsem si myslela,že nebudu dobrá matka a dítě si nezasloužím.

**

Už bylo pár dnů od začátku odvykání.Cítila jsem se líp.Tak moc,že jsem se rozhodla zavolat mamce.Díky tomu jsem neměla pocit,že jsem na tohle sama.