Dotek /STEIN27

Part 58

*O týden později

Připravovala jsem se na kontrolu.Petr mi slíbil,že tam bude se mnou.Musel ale ještě na chvíli někam odjet.
Oblékla jsem se s těží do džínu a do obyčejné mikiny.Dala jsem si svůj náramek.Vlasy jsem si stáhla do copu a nijak se neupravovala.Neměla jsem na to ani sílu.
Snědla jsem jen nějaký jogurt.Vyčistila jsem si zuby a už se chystala k odchodu.Chtěla jsem na něj ještě chvíli počkat,ale pípla mi zpráva.

Petr : asi to nestíhám

Hned jak jsem si to přečetla,jakoby mě bodl nůž do srdce.Radši jsem mu ani neodepisovala a vzala si všechny věci do kabelky.Obula jsem se a zabouchla za sebou dveře.
Lhala bych,kdybych řekla,že nejsem naštvaná.Nebudu si ale plencat síly ani čas na to abych mu odepisovala.Myslím si,že mu to je taky líto.Doufám v to.
Došla jsem na autobusovou zastávku,kde už stál autobus.
Nastoupila jsem a koupila si jízdenku.Klasické oplzlé kecy autobusáku,že mi nevěří můj věk a že jsem určitě mladší,mi fakt nechyběly.
Dřív mi říkali,že jsem starší.Taky jsem tak vypadala,ale to bylo ještě na základní škole.
Postupem času jsem se míň malovala a svůj vzhled tolik neřešila.Teď řeším jiný věci.
Kdyby nikam nejel tak bych teď nemusela autobusem plných smradlavých a divných lidí.Napadlo mě,co když jsem pro ostatní taky divná.

***

Seděla jsem v čekárně plné maminek,které mají týden před porodem.Byla jsem tu na čas,ale zdálo se,že mě na čas nevezme.Byla jsem celkem vyděšená když jsem viděla ty jejich břicha,přes které se nemohly pomalu ani ohnout.Vybavila jsem si co všechno nebudu moc dělat.Možná se ani neohnu abych si oblékla ponožky a ty bolesti.
Za naše dítě mi to ale stojí.Musím projít peklem aby nastal ráj.
Ty nastávající matky tu byly taky bez svých partnerů.Necítila jsem se aspoň jiná než ony.

"Dobrý den."Otevřely se dveře do čekárny,ve kterých stal Petr.Celá jsem se rozzářila když jsem ho uviděla.

"Ahoj."Usmál se na mě a přisedl si.

"Ahoj."S úsměvem jsem ho políbila.Hned mě chytil za ruku.Cítila jsem všechny pohledy na nás.Nevadilo mi to protože jsem se cítila už líp a ne tak sama.

"Bála jsem se,že tu budu zase sama."Šeptla jsem mu.

"Promiň, snažil jsem se přijet co nejdřív."Šeptl mi na zpět.Všimla jsem si,že není úplně při vědomí.

"Hlavně,že jsi tady.Doufám,že ale u porodu budeš od začátku do konce."

"To z tebe nespustím oči."Dal mi pusu do vlasů a já se zase usmála.Viděla jsem na ty pohledy,co nás probodávají a slyšela ty jejich sprosté myšlenky.Majetnicky jsem ho držela za ruku a on mi věnoval další polibek.Věděla jsem,že by chtěly mít u sebe taky muže,který je přivedl na tenhle stav.Vlastně,která by nechtěla?

"Laura Merklová."Vylezla sestra z ordinace.Hned na to jsem vstala a on se mnou.

"Vy jste?"Zastavila ho sestra mezi dveřmi.

"Já jsem otec."Odpověděl jí a ona se na něj jen podívala.Dívala jsem se na ně z ordinace než ho pustila.Usmáli jsme se na sebe a já čekala než ke mně dojde.

"Dobrý den,jak jste se měla?"Uviděla jsem doktorky ozářený obličej modrým světlem z počítače.

"Dobře."Odpověděla jsem ji tenkým hláskem.

"Tak se posaďte."Řekla a svůj pohled od monitoru zvedla.Když uviděla Petra,usmála se.

"Vy jste otec?"Zeptala se směrem k němu když si ho všimla.Petr jí jen kývnul na souhlas.Ona vstala ze židle a přešla ke mně.
Začínala mě prohlížet a ptát se na otázky ohledně těhotenství.

Řekla mi,že na to, že jsem v 10 týdnu,mám bříško dost malé a celkově jsem dost hubená.Napadlo mě hned čím to je.Já si pořád myslela,že jsem tlustá.Pak mi opět ultrazvukem jela po bříšku.
S Petrem jsme mlčky sledovali obrazovku dokud jsme si nevšimli té malé skvrnky,která byla naše miminko.

"Tady je."Prohlásila doktorka a obrazovku přiblížila.
Jenom jsem ucítila jeho stisk,který zpevnil když mě držel za ruku.
**

Už jsem seděla v autě s ním a na cestě domů.Od doktorky jsem ještě ani jednou nepromluvila.Museli mi vzít krev kvůli testům.Na různé nemoci a taky samozřejmě drogy.Byla jsem zaskočená ale nemohla jsem říct ne.Tak prostě mi v krvy najdou všemožný drogy.Příště už tam nemůžu jít.
Stejně už vědí moje údaje.Tak co mám dělat?
Petr zastavil na benzině.Mezitím co šel zaplatit jsem mlčky seděla na sedadle vedle řidiče a prohlížela si fotku z ultrazvuku.
Možná přesně tohle byl ten zlom,kdy jsem se s tím rozhodla zkoncovat.Když jsem tam prostě viděla ten malinký flíček,co je moje miminko.Žije ve mně nový život a já ho v klidu zabíjím na úkor mých potřeb.Jsem sobec.

"Mužem jet."Přerušil mě z myšlenek jeho hlas a následovné zabouchnutí dveří když nasednul do auta.Jen jsem se na něj otočila,ale zase se věnovala ultrazvuku.Nejsem dobrá matka a to to dítě ještě není ani na světě.

"Copak je."Jeho ruku mi položil na stehno.
Chtěl vyjet,ale když mě uviděl,jeho pozornost dal na mně.Věděl moc dobře co je.

"Hele,"začal a celým tělem se ke mně otočil.

"Nedělej si teď s těmi odběry starosti,ano?"

"Jak si s tím mužů nedělat starosti?"Podívala jsem se na něj.Zeptala jsem se ho tím tónem hlasu,co už všechno vzdal.

"K čemu ti bude se teď stresovat?"Zeptal se mě a hned jak jsem mu na to chtěla něco říct,přerušil mě.

"Horší by bylo kdyby ti našli nějaký nemoce."Nastartoval a pomalu vyjel.

"Dovol?!"Pootevřela jsem pusu kvůli jeho narážce.To jako,že bych měla nějaký nemoce?

"Tak jsem to nemyslel!Já jen,víš kolik lidem něco našli?"

"Jo jasně a to je důvod si to nevyčítat."Uchechtla jsem se mu ironicky.Ta výmluva 'dělají to všichni,tak proč ne já' jsem přímo nenáviděla.Nejsem jako ostatní.

"Vždyť ty si nebyl ani schopnej přijít čistej!"Podívala jsem se na něj.Hned jak jsem to řekla,jsem na něm uviděla tu jeho nervozitu,že jsem si toho všimla.

"Aspoň jsem se tam neklepal jako ty."Odfrkl si a já se zamračila.

"Jdi do prdele."Protočila jsem nad ním oči.On se mi uchechtl.

"Řekni mi něco přínosnýho nebo lepšího prosím."Provokoval mě a dost mu to vycházelo.

"Až po tobě."

"Já vím,že to umíš líp."Nepřestával.
Nevím jestli to bylo absťákem nebo těhotenstvím,ale moje emoce se úplně zbláznily.
Přitom jak na mě tlačil a pořád něco mluvil mi z očí vyhrkly slzy.

"Ne,hlavně nebreč.Pokaždý když nevíš,co mi máš odpovědět tak se rozbrečíš."Mluvil na mě a přitom se věnoval řízení.Jak může být takový?
Už vím.

"Prosím,přestaň."Zavzlykala jsem.Věděla jsem,že na mě útočí skrz můj absťák.

"Nee,ty si s tím začala."Pořad na mě něco mluvil.Já se ho snažila neposlouchat.
Za chvíli zastavil před naším bytem.

"Nechci se s tebou bavit."Otřela jsem si slzy s tváře i když padaly další.Jenom jsem slyšela jeho posměšek.Rychle jsem radši vystoupila.

"Dívej se mi do očí když s tebou mluvím."Pokračoval.Byl jako hluchý nebo posedlý jeho mocí nade mnou.

"Já se s tebou nebavím."Odcekla jsem a mířila už k našemu bytu.Všechny oči na ulici byly jenom na nás.

Hii💓
tak co si o tom myslíte?