Dotek /STEIN27

Part 68

Už od sedmnácti jsem si naučila balit.Lidi v mém okolí to neuměli ikdyž hulili víc než já.Přišlo mi to jako potřeba.Jednou mi nic nezbýválo než to udělat sama a povedlo se.Sice to brko vypadalo směšně,ale kouřit se dalo.Cítila jsem se tak víc než oni,kteří si ani neumí ubalit.Když chcete hulit měli by jste se naučit balit.Většinou to jsou lidi,co se neumí o sebe postarat v normálním životě,natož v životě s drogami.Vždycky jsem těm,co balili koukala pod ruku a nějak si to zapamatovala.Ještě dneska mám před očima,jak jsem si vyklepaná kupovala papírky a bála se jestli po mě nebudou chtít občanku.S největší pravděpodobností by mi i prodali cigarety,ale na to jsem byla až moc posraná.Všichni si je vždycky někde nějak obstarali nebo koupili. Nikdy jsem nepochopila oblíbenost v cigaretách.Já sama si zapálím cigaretu jen když se napiju nebo když jsem tak moc v hajzlu,že se mi klepou ruce.Vždycky jsem toho pak litovala jelikož mi zůstala v puse ta nechutná pachuť a hned na to se mi chtělo zvracet.To jsem ale zaměnila za trávu a jiné látky.Myslím si,že mi je tak líp.Jako bez těch lidí,které jsem měla za ty pravé,ale když nastal první-podle nich problém,utekli.Kamarádi by s vámi měli zůstat ať se děje cokoliv,ne?

"Už ji vyndej."Probudil mě Petrův hlas z mých vlastních myšlenek.

"Doprdele."Zaklela jsem.Zapomněla jsem na jehlu v mojí ruce.Když jsem se sklonila,viděla jak mi visí z ruky.Bylo to tak rychlí,že ani netuším kdy to začalo.Začínaly mi ty mini dávky stačit.Nic jsem po tom necítila a já chtěla něco cítit.Proto když jsem si ji vytáhla chtěla ještě něco.

"Co chceš?"Zastavila mě jeho ruka na té moji,se kterou jsem hrabala v košíčku s léky.

"Něco."Bez jakéhokoli pohledu jsem se dál věnovala hledání.Problém byl v tom,že jsem ani pořádně nevěděla,co je to něco.Ve skutečnosti mi už bylo jedno co to bude.Hlavně ať už tu nejsem.

"Zase to nepřeháněj."Díval se na mě takovým směšně ustaraným výrazem.

"Prosimtě."Odcekla jsem.Přeci vím kdy mám dost.Nejsem blbá a když mi to nestačí tak dávku nepřidám jako pro koně.

"Myslím to dobře."Mluvil na mě ještě víc sfetovanej než jsem byla já sama.Proto to bylo taky směšný slyšet od něho.

"Jo já vím.Ty vždycky,ale nech mě žít."Odpověděla jsem.Ani nevím,co jsem mlela.Moje myšlení směřovalo na hledání a prášky.

"Vem si jen jeden."Varoval mě když uviděl jak jsem vytáhla krabičku prášku.

"Co mi tak jeden udělá?"Zeptala jsem se ho ironicky jako byla celá moje osobnost.S jedním práškem si můžu rovnou lehnout.

"Fajn,jak chceš,dělej si co chceš."Konečně dal pokoj a na znamení toho zvedl ruce nahoru.
Nebylo mi zas tak jedno,co mi povídá.Jen jsem nechtěla aby měl nade mnou takovou kontrolu a aby mi ještě diktoval kolik si toho mám brát.
Vzala jsem si nakonec jen dva.Pomohlo mi to tak se uvolnit a mít v hlavě prázdno.