Dotek /STEIN27

Part 34

*o dva dny později

Měla jsem pocit že se to nelepší.Moje paranoia a pocit že nás někdo sleduje se více zvětšovali.Ty hlasy už ale neslyším.Myslím si že kdyby v tom ale pokračovaly,zbláznila bych se.Nepamatuju si kdy jsem něco snědla nebo vypila.Přesto mi je pořád špatně.                                                                         
Včera jsem se vzbudila na hlasitou ránu.Byl to Petr,který potřeboval zvracet.Pořád jsme jenom zvraceli.
Pořád dokola,zvracení a zvracení.
Pamatuju si jen hlavu v míse nebo v umyvadlu.Někdy jsme to ale nestihli.
Vypadá to tady jako feťacké doupě.To ale nebylo to hlavní.
Při tom trápení a bolesti jsem ani nevěděla co říkam.Pořád jsem mlela pusou,i teď mě bolí.              Se zimnicí, která mi ovládla celé moje tělo,jako kdyby jsme byly nejlepší kámošky.                           
Sedím na zemi v sprchovém koutu a nechávám na sebe padat tu nejvíc vařící vodu.Stejně mi to nepomůže.Musela jsem se ale osprchovat od té špíny a potu.I když jsem věděla že až vylezu čeká mě to znova.                                                                                                                                          Vodu jsem po nějaké době vypla ale zůstala tam sedět dál.

Bojím se.Bojím se jeho.Bojím se že ho ztratím.Proto ho takhle trápím.Trápím se ale s ním.Věřím tomu,že po tomhle peklu na nás čeká ráj.Doufám v to.Doufám že to i on chápe.Doufám že jsem se už nezbláznila.

Pomocí ruky ve které mi ještě zbylo kousek síly,jsem se podepřela a zvedla se.Vyšla jsem ze sprchového koutu a než jsem si stihla kolem sebe obmotat ručník,uviděla jsem se v zrcadle.Popošla jsem k němu blíž abych se ujistila jestli dobře vidím.                                                          
Moje kůže splývala téměř se stěnou co byla za mnou.
Přitom jsem se zamyslela,kdy jsem naposledy uviděla denní světlo.Byt byl celou dobu zatažený závěsy,takže když jsme vzhůru přes den,nevšimnu si toho.                                                                               
Vypadala jsem jak kostra.Na levé ruce několik modřin a jizev potom neustálém vypínaní se z reality.
Vzpomněla jsem si jak mi potom bylo dobře.Troška by mi neuškodila,nebo?

Rychle jsem zavrtěla hlavou abych tu myšlenku ztratila.Hned na to si kolem těla obmotala ručník a šla za ním do ložnice.                                                                                                                      Viděla jsem ho tam.Seděl na posteli,zkroucený a hlavu měl v dlaních.                                            Opatrně jsem si k němu sedla abych ho nevyděsila ale on tak zbystřil.Hned jeho pohled ze země zvedl na mě.Nic neříkal a ani já nic neříkala.Bylo to jako kdyby jsme si četli myšlenky nebo odezírali sami sebe navzájem.Viděla jsem tam jeho touhu se kterou jsme se oba dva snažili skončit.

"Musíme jít ven,na vzduch."Řekl po chvíli a já měla na vteřinu pocit,že ho slyším snad poprvé od těch několik dnů.Jen jsem přikývla.Měla bych jít ale ještě se na to necítím.

"Nedokážu to."Nevím jestli jsem se bála víc lidí nebo že nás něco zláká.On mi položil ruku na tu mou a palcem po ní přejel.

"Nebudeme tu do nekonečna."Odvětil.Nevěděla jsem jak to mám pořádně chápat.Věděla jsem ale že má pravdu.

***

Po možná týdnu jsem dokázala vyjít ven.Z bytu v kterým jsem myslela že mě demoni drží proti mé vůli.Vím že si za to můžu ale sama.Napadlo mě že bych mohla napsat mámě.Nebo Markovi.Když jsme z nejhoršího venku,mohli by mě příjmout.Pak jsem si uvědomila že je to blbost.Sára a všichni ostatní se se mnou přestali bavit kvůli Petrovi a ne kvůli mě.                               
Jedno jsem ale potřebovala.Pořádné hřejivé objetí od mamky.I když mi je tolik,pořád jsem v duši malá holčička která touží po mámině pozornosti,která se mi nedostávala kvůli její práci.Tři práce aby nás s bratrem uživila a mohla nám koupit vše co potřebujeme.Fotr je uplně mimo nás.Nikdy jsem se s ním neviděla a podle doslechu bych ani nechtěla.Obyčejný zbabělec který jen chlastá a hraje automaty.Ani moje babička není na tom nejlíp.Nikdy jsem neměla v rodině ten "chlapský" vzor.Nikdo tam nebyl.Moje hrdinka byla vždycky moje mamka.Takhle to bude asi vždycky.                                               
Možná proto nevěřím klukům.Vždycky mě nalákají,slibujou a když mě mají,utečou s mojí nadějí.Všechno mi seberou.Nevím kde pořád beru tu naději,ale asi to bude ním.                        Je jediný který mi něco dal.Nemyslím hmotný dárky,ale mnohem víc.Proto se ho nevzdám,je jiný než ostatní a o to právě jde.Všichni ostatní jsou totiž zrádci.Na světě je už jen hrstka dobrých lidí a já mám to štěstí že jsem ho našla.Škoda že to ostatní nikdy nepochopí.
Nechápou to ani moji kamarádi a to jsem je měla za ty nejlepší.Škoda.
Škoda,škoda,pořád musím něčeho litovat.
Proč bych ale měla já litovat a být smutná kvůli ostatním?Život je divný a až moc smutný bez toho krystalu...