Dotek /STEIN27

Part 42

"Ahooj."Viděla jsem už na metry mamin úsměv.

"Ahoj."Usmála jsem se na ní a spadla jsem jí do náruče.Její vůně mi připomněla domov.

"Jsem ráda že tě už vidím."Řekla v objetí než jsme se od sebe odtáhli.Nepřestávala jsem se na ní usmívat.Sedli jsme si naproti sobě.Všechna nervozita ze mě spadla.

"Co je nového doma?"Zeptala jsem se jí a všimla si limonády přede mnou.

"Objednala jsem ti domácí limonádu,tuhle sis vždycky dávala."Řekla když mě viděla jak nad tím přemýšlím.Je to pravda.Po každé co jsme se setkávali jsem si ji tady dávala.

"U nás nic,pořád je to stejný...spíš ty,povídej,co škola?"Chytla mě za ruku a dívala se na mě s takovou nadějí.Její upracovaný obličej kvůli mně.
I tak ji nikdy nebudu moc říct pravdu.Vkládala do mě tolik naděje a energie že nebudu moc nikdy vidět její obličej až se dozví pravdu.

"Joo fajn."Odmlčela jsem se.

"Fajn?Tak to jsem ráda.Co jinak?Kamarádi,město..teda,je to tu opravdu krásný a hodný lidi."Rozhlížela se a já se na ní dokázala jen usmívat.Nevim jestli se mi chtělo plakat.Škoda že svět nevidím jejíma očima.Kdyby aspoň jen na minutu viděla to co jsem tady zažila.

"Jo,hezký to tu je."Odpověděla jsem a rozhlédla se po kavárně.Hezký to tu je pokud jste jen na návštěvě,jestli zůstanete déle už budete chtít být pryč.

"A co je novýho u Sáry,mrzí mě že nedorazila."Přitomhle jsem se trochu zasekla.

"Ty si psala Sáře?"Zeptala jsem se jí.Je pravda že se s moji mamkou bavili ale nejsem si vědoma že si tak moc rozuměli.

"Jo,odepsala mi že ale nemá čas,tak snad příště-"

"Mami já se se Sárou pohádala."Rozhodla jsem se ji aspoň v tomhle nelhat.

"Jak to?"Zastavila se a já polkla.Ulevilo se mi že aspoň mamě neřekla co se stalo.

"Kvůli jedné neshodě,která se pak vyhrotila."Vysvětlila jsem a naplánovala jí říct kvůli čemu.

"To mě mrzí."Pořád na mě vrhala lítostivé pohledy které tak nenávidím.

"I když nevím kvůli čemu to bylo,nic si z toho nedělej.Lidé přichází a odchází.Jenom opravdové lidi co tě mají rádi zůstanou a bude jim jedno tvoje chyby,naopak.Budou je na tobě milovat."Svojí ruku měla pořád na té moji a já se usmála.To co říkala mě zahřálo.Vzpomněla jsem si u toho na něho.

"Děkuju mami."

**

Dopadlo to nakonec líp než jsem čekala.Byla jsem ráda za ty dvě hodiny.Potřebovala jsem to.Vrátit se k době kdy jsem byla malá.I když jsem jí řekla jen zlomek toho co se mi stalo.
Mamka mi přiznala jak si každý večer po mém odstěhování prohlížela moje fotky a videa.Chtěla mě dokonce zavolat abych se vrátila.
Nevím kde bych byla kdybych do tohohle města nevkročila a zůstala na té vesnici kde bydlíme.
Řekla jsem jí i o Petrovi.Nebo vlastně jsem jí neřekla ani jméno,jenom že teď někoho mám a moc se u sebe nezdržuju,tak aby nebyla překvapená že tam nejsem.Z jejího výrazu mi bylo jasné že ho bude chtít poznat co nejdříve.
Z myšlenek mě vytrhlo auto které na mě zatroubilo.Hned jsem ho poznala a nastoupila k němu.

"Tak co?"Věnoval se řízení a já se hlavou opřela o opěradlo.

"Mám pocit že jsem ji zklamala."Dala jsem si obličej do dlaní a on se na mě otočil.

"Proč?"

"Lžu ji a říkám jenom zlomek toho co se v mým životě děje."Zvedla jsem svůj pohled na cestu.

"A proč jí neřekneš pravdu?"Zeptal se a zastavil na semaforu.

"Aby se o mě nebála a nedělala si další starosti."Řekla jsem skoro šeptem.

"Tak se nemůžeš takhle cítit když to děláš pro její dobro."Otočil se na mě a já si povzdychla.Pak se znovu rozjel.

"Ty to nechápeš,jsem její jediná naděje,posílá mi peníze na školu a já jí v klidu lžu že tam chodím."Cítila jsem zvláštní tlak na hrudi.Když jsem mu to vysvětlovala,bylo mi ze sebe samé špatně.Moje oči mě začaly pálit a při posledním mrknutí mi utekla slza.Pomalu mi stekla po tváři a další už jen padaly rychlostí světla.

"Jsem nejhorší člověk na světě."Šeptla jsem před sebe.Cítila jsem se provinile,nejraději bych si za tohle něco udělala.

"To neříkej."Jeho ruku mi položil na stehno a já omylem nahlas vzlykla.
Začala jsem po kapsách hledat kapesníky.

"Nemáš někde kapesník?"Zavzlykala jsem když jsem si utírala slzy rukou.Začala jsem v autě prohledávat různé přihrádky.

"Ne nemám,ne."Začal se střídavě koukat na mě a na cestu.Nevěřila jsem že mezi tím bordelem nemá aspoň jedno balení kapesníku.Naposledy jsem se podívala do svojí kabelky než jsem otevřela přihrádku přede mnou.

"Ne!"Uslyšela jsem jeho hlas a viděla jeho ruku která mi chtěla zabránit v otevření.
Hned jak jsem viděla,co je v ní schovaný,jsem to pochopila.
Byla tam lžíce se zapalovačem.Prázdný pytlík ve kterém byl pravděpodobně ten krystal.
Zastavila jsem se.Jako kdyby se zastavil svět nebo čas.Nic jiného jsem nevnímala než svoje myšlenky.
Ne to není jeho.Nemůže,to by mi pak celou dobu lhal.

"Prosím řekni že to není tvoje."Na konci se mi zlomil hlas.

"Lauro-"

"Řekni že si mi celou dobu nelhal!"Zvýšila jsem na něj hlas.Mým tělem z ničeho nic projel takový vztek.Ze zoufalství se probudil vztek který se dral ven a rozhodně se nehodlal vzdát nebo přemlčet.
Už jsem se kvůli lidem hodně ovládala.Vždy je nechala a já jenom mlčela.Tohle bylo ale moc.

"Řekni že je tohle všechno je jenom zkurvenej vtip!"Hodila jsem po něm tu lžíci.Jednou rukou co neměl na volantu se snažil bránit.Všechno se to nahromadilo v jedno.Mám pocit,že jsem do toho smíchala i hněv ze sebe samé.

"Uklidni se."Snažil se soustředit na cestu, ale mě v tu chvíli bylo všechno jedno.V ten moment mě ani nenapadlo že by jsme se mohli vybourat.Byla jsem jako nějaký blázen co mu je všechno jedno.
Snažil se na mě mluvit ale já ho nedokázala poslouchat.Proč ty slova tak bolí?
Pokaždé co dořekl slovo jsem cítila jako kdyby mi vrazil nůž do zad..

Omlouvám se za chyby
Byli jste aspoň na chvíli napjatí nebo překvapený ?Čekali jste to? :D