Dotek /STEIN27

Part 65

Po společném setkání jsme doprovodili mamku na nádraží.Objala mě se slovy; "Líbí se mi."
To mě zahřálo u srdce když se ještě s ním obejmula.S úsměvem se s námi rozloučila.

Odcházela jsem naprosto spokojená a šťastná se svým životem.Měla jsem všechno.Téměř.        Opět mě tížil ten jeden jedovatý fakt.Bála jsem se,že s tím zase začneme.I když mi povídal,že to už nikdy neudělá a že tohle bylo jen ze stresu.Taky jsem věděla,že bych nebyla proti hulení jednou za čas.Jenom tam byl ten strach z pokušení.Asi budu znít jako blázen,ale já se tak cítím.Všichni kdo to nezažili neví,jak silná musí být vůle toho člověka aby odolal pokušení.Klasický argument lidí 'když se chce,tak jde všechno' mi kroutí prsty u nohou.Přeci je vždy něco silnějšího než člověk.Vždy je něco víc než lidský rozum.Vždycky nás něco přechytračí.Jako reklamy, ale tohle je něco jinýho,mnohem horšího.

"Nakonec to dopadlo dobře."Usmál se na mě jako by nic.Jenom jsem mu na to přikývla.Myšlenkami jsem byla totiž uplně jinde.

"Ani sis nemusel nic brát."Vydala jsem ze sebe aniž bych si uvědomila jak nepříjemně zním.
Nic mi na to neodpověděl.Všimla jsem si ale,že se na moment zarazil.

"Bylo to naposled."Řekl po chvíli na svojí obranu.Bylo to furt samé dokola.Ty samé chyby a ty samé řeči okolo.I když jsem na to zvyklá,furt mě to dokáže překvapit.

"Já vím."Zamumlala jsem na zpět s pohledem před sebe.Přesto jsem ale pořád vnímala jeho pohled na mě.

"Mámě se líbíš."Prolomila jsem to pěti minutové ticho mezi námi.Nevím proč jsem to vypustila z pusy.On to v tu chvíli nebyl.Mluvila z něj jenom ta špína,které jsme se snažili zbavit.Někdy je prostě lepší nic neříkat a užívat si to ticho.Vyhnete se tak konverzacím,které můžete litovat,že jste je vůbec začaly.

"To jsem rád."Odpověděl hned.Šlo vidět,že mu účinky prášku přestaly,když mi odpovídal jednoduchými větami.Nenavazoval konverzaci a nechtěl se vůbec bavit.
Začal si všechno uvědomovat.Určitě si to po kousíčkách vybavoval a přemýšlel.
Na to už je ale pozdě.

"Jo,já taky."Řekla jsem mu potichu.Drželi jsme se za ruce a šli pěšky cestou domů.V úplném tichu mě ale doháněly vlastní myšlenky.Snažila jsem se koukat po okolí.Když jsem se rozhlédla,viděla jsem už před námi park.Trochu jsem se usmála a zavzpomínala nad vzpomínky,které mi naběhly.Zašli jsme do jedné uličky aby jsme si cestu zkrátili a uviděla tam skupinku lidí.

"Doprdele,Petr,no ne,co tady děláš?"Vyhrkl hned jeden z nich když se na nás otočili.Trochu jsem se lekla a čekala,co odpoví.

"Nazdar Nikolasi."Vydechnul trochu otráveně.To,že s ním očividně nechce mluvit jsem poznala jenom já protože ho nenechal.

"Chceš něco?Máme teďka nový zboží.Kvalita."Dál na něj mluvil a já jako bych tam nebyla se rozešla dál za ně.Viděla jsem jak z bundy vytáhl plný pytlíček.Petr se zastavil.

"Nechci nic."Odfrknul si bez pohledu a chtěl jít za mnou.Jeden z nich mu ale vstoupil do cesty.

"Ty si prej přestal."Promluvil.Viděla jsem ho jen zády ke mně.Petrův kamenný výraz, se kterým se mu díval do očí.Nevěděl co říct.Jenom se uchechtl a chtěl obejít toho chlapa.

"Nevíš kdy přestat co?"Dál na něj mluvil.Petra to ale nezastavilo.Chytl mě za ruku a vedl pryč.

"Jsi sračka!"

"Ale no tak!"

"Troška nikomu neublíží."

"Za to může ta tvoje šukací panna."Křikl poslední větu ten Nikolas.

"Co si to kurva řekl?!"Zastavil se v chůzi a hned se otočil s ukazovákem vztyčeným na něj.Jeho ruku jsem se snažila držet pevně ve svých.Jeho síla byla ale větší než deseti lidí dohromady.Vytrhl se mi z mého sevření a k nim se skoro rozeběhl.Chytil toho Nikolase pod krkem až narazil zády do zdí.

"Klid."Smál se mu přímo do obličeje.Petr jen víc zaťal zuby.

"Tak si něco vem ne?"Snažil se normálně vyslovit jednu větu a u toho se snažil uvolnil ze sevření.

"Je to pravda viď."Zasmál se.

"Proto si se hned urazil."Hned potom,co to dořekl Petr stiskl zpevnil.

"Petře!"Okřikla jsem ho a tím ho probudila z temných myšlenek.Nevím kam až by to zašlo kdyby nepřestal.Věděla jsem,že oni ale nepřestanou dokud si od nich něco nevezme.

"Co máte?"Promluvila jsem na dalšího.Hned jak zaregistroval,že na něj mluvím, vytáhl z kapsy pytlíček krystalu.

"Čistej."Prohlédl si mě od shora dolů.Hned jsem vytáhla peníze a vyměnila to s ním.

"Petře pojď."Mluvila jsem na Petra ale pohled mi zůstal na tom divném chlapovi.Petr ho pustil a šel pomalu ke mně.Nastalo ticho,ve kterém jsem si ten pytlík uklidila do kapsy.

"Tak zase zítra Petře."Uslyšela jsem za sebou ten jedovatý hlas a cítila Petrův stisk.

"Kretén."Zamumlal když jsme vyšli z uličky.Jenom jsem se na něj podívala a dívala se zpátky na cestu.Druhou,volnou rukou jsem svírala pytlíček krystalu v kapse.