Dotek /STEIN27

Part 43

Vztekem,který ovládl celé mé tělo jsem ho nemohla ani vidět.Nezvládla jsem to.Musela jsem vystoupit.Naštěstí zrovna stál na semaforu takže jsem se obešla bez úrazu.I když v tu chvíli mi to bylo jedno,jen jsem potřebovala vypadnout.V tom malém prostoru jako kdybych se dusila.

Teď sedím v parku.Celá ponořená do svých myšlenek.Už jsem nebyla naštvaná,byla jsem smutná.
Omlouvala jsem se mu za jeho vinu.Cítila jsem se provinile když jsem ho obvinila a on mě tak nechal i když věděl že mám pravdu.Trápila jsem se sama doma zatímco on si v klidu někde šlehal.Netuším jak dlouho,ale co se na tom mění?Prostě mi lhal.Další člověk co mě zklamal.Další člověk kterému jsem dala svoje srdce a on jako kdyby ho trhal po maličkých kousíčkách ale ne celé,abych si pořádně vyžrala tu bolest.Další muž,další zrada.
I přesto mi ublížil méně než ostatní.
Cítila jsem se být strašně vynervovaná.Moje tělo nezůstávalo být v klidu.Ruce se klepaly a špičkami nohou jsem se odrážela od země.Seděla jsem tam sama.Cítila jsem se být sama.V hlouby duše jsem si ale přála,aby mě tu našel a chytil za ruce.Tím bych se totiž uklidnila.Věděla jsem že to je ale hloupost.Můžu být kdekoliv a zbytečně by ztrácel čas.
Už vím jak by se cítila moje mamka kdyby zjistila že nechodím do té posrané školy.Kdyby se dozvěděla že vlastně celou dobu co mě neviděla,jsem tancovala opilá v klubu se svými kamarády,omámená nelegálníma látkama.Střelila jsem si s klukem do kterého jsem se pak zamilovala.Měla jsem všemožné sračky,byla jsem v různých světů kde neplatil žádný zákon,nebyli pravidla a ani žádná gravitace.Nakonec se svíjela v ukrutných bolestech a měla halucinace.
Cítila jsem se být zrazená a samotná na tomhle světě.

**

Vešla jsem potichu do bytu a naivně si myslela že tam bude.Byt byl prázdný.Jak jinak. Zavřela jsem za sebou a hodila kabelku na gauč.Rozešla jsem se po bytu a vysvlékla se ze svetru.Chtěla jsem si uklidit oblečení do skříně,ale do obrazu mi spadl jeho noční stolek.Napadla mě jen jedna věc.
Svetr jsem hodila na postel a sedla si vedle stolku.Otevřela jsem šuplík a podívala se do něj.Byla tam pořád ta obálka.
Kvůli tomhle se to všechno děje.
Nechtěla jsem,musela jsem.Byla jsem tak neklidná a možná jsem i žárlila.On si může užívat a já ne?Chci se znovu cítit tak jako předtím.Nechci aby mě nic trápilo.Nechci nad ničím přemýšlet a nechci tu být sama.Nejraději bych si jen zahulila,ale když to tu takhle čeká..jako kdyby čekalo na mě.
Bez váhání jsem do sebe hodila prášek.Po takové dlouhé době.Než jsem to polkla málem jsem si to rozmyslela,ale zahnala jsem myšlenky pryč.
Obálku jsem dala na zpět a vzala do rukou naše fotky,co byly vedle.Byli jsme tam tak šťastný.Bezstarostný.
Asi je lepší být pod vlivem.Neřešit sračky, které nás obklopuje svět a být prostě jen spolu.Sami v posteli a v jiném o dost lepším světě.
Prohodila jsem fotky a vykoukla tam na mě jeho momentka.Ani jsem si nevšimla že mi po tváři stékají slzy.Jedna z nich mi totiž na ni spadla.Rychle jsem je utřela a fotky dala na zpět.
Pořád jen brečím.Tolik slz které jsem uronila kvůli lidem.Kvůli věcem za které mi to dost možná ani nestojí.
Nakonec jsem zklamala i sama sebe když jsem si to vzala.Možná to ale takhle mělo být.Můj mozek si něco poručil a moje tělo mě neposlouchalo.Chtělo jenom jediné ,zase ten nepopsatelný pocit.

Ztrácela jsem kontrolu sama nad sebou.Obraz se mi začal třást.Moje konečky prstů mě začaly brnět a proto jsem se musela položit na postel.Zavřela jsem oči a užívala si to ticho.Začala jsem se tam převalovat z jedné strany na druhou.Byla jsem i trochu pod vlnou touhy.Byla jsem zase šťastná.

**

Probudila jsem se na posteli,celá přikrytá.Odtáhla jsem si deku a zjistila že jsem byla jen ve spodním prádle.Rozhlédla jsem se a džíny uviděla na konci postele.Někdo mě z nich vysvlékl.
Po chvíli jsem ho uviděla jak vchází do ložnice.

"Ahoj."Potichu mě pozdravil a sedl si ke mně.Jenom jsem se opřela o lokty a dál ho pozorovala.Vypadal jako kdyby nespal a něco ho trápilo.Ten důvod jsem byla asi já.

"Chceš něco přinést?"Pohladil mě přes deku na noze.Nic jsem mu neodpověděla.

"Vím že jsem to posral."Odmlčel se a já ho dál jenom pozorovala.Přemýšlela jsem o tom,co se stalo.

"Strašně moc jsem na sebe nasranej,ani nevíš jak moc mě to mrzí a chtěl bych to změnit,ale-"

"Ale nejde to."Dokončila jsem za něj větu,která mi byla jasná že padne.Jen si povzdychl.

"Jo..nedokážu to."Sklopil zrak a já se dala do sedu.Nohy jsem si přitáhla k bradě a objala je rukama.

"Ani nevíš jak moc mě to zklamalo."Řekla jsem tak potichu,že bych se nedivila kdyby mě neslyšel.

"Já vím."

"Odpustíš mi to že jo."Podíval se na mě.Trochu mě v ten moment zarazil.Netušila jsem že by mě prosil o odpuštění.
Nevím co mu mám na to říct.Bylo mi blbý ho poslat někam když jsem to sama včera porušila.Zase jsem mu nechtěla hned odpouštět aby si nemyslel že z toho vyjde takhle lehce.Nechci aby se trápil,jen aby na chvíli cítil tu bezmoc co cítím já. On se ale zvedl a šel okolo postele.Moje srdce se rozbušilo když se zastavil u nočního stolku a vyndal tu obálku.

"Všechno tohle vyhodím,spláchnu to do hajzlu a začnu znova."Řekl a já se na něho s trochou zděšení dívala.Prosím ať si toho nevšimne.
Z obálky vytáhl pytlíček s tripem,s extází a pak pytlíček s dalším práškem,který jsem si včera vzala.Bylo těžké si toho nevšimnout když místo dvou tam byl už jen jeden.
Na pytlíček s chybějícím obsahem se zadíval a pak se podíval na mě.Z mého výrazu,který jsem nedokázala zamaskovat,poznal,že s tím mám co dočinění já.

"Doprdele."Všechno z ruky zahodil na postel a zajel si rukama do vlasů.

"Petře,já-byla jsem naštvaná!A ty mi nemáš co vyčítat!"Snažila jsem se obhájit.

"Ty!Ty mě necháš abych se ti omlouval za něco co si přitom udělala taky?!"Vyjel po mně.

"Bylo to jen jednou a potom co jsem zjistila že si mi lhal."

"Jen jednou."Uchechtl se.

"Víš kolikrát jsem si tohle řekl když jsem nedokázal odolat?!"Pokračoval a u toho na mě ukazoval prstem.

"Jenže já si to vzala jenom jednou!Vzala jsem si to kvůli tobě!"Vstala jsem z postele.

"Takže to hodíš na mě,jo."Řekl když jsem se postavila naproti němu.Nadzvedl obočí a já se zamračila.

"Vždycky jsem se omlouvala já tobě za tvoje chyby,kvůli kterým jsem se cítila provinile a ty si mě v tom klidně nechal."Řekla jsem mu už klidně a on se na mě jen díval.

"Nechtěla jsem aby se tohle stalo,bála jsem se o tebe a i když jsem si myslela,že jsi v pořádku,byl si mimo realitu..."Odmlčela jsem se a hledala slova,která by to všechno popsala.Škoda,že na to nikdy nebudou vhodná slova.

"Nechci na tomhle světě zůstávat sama.Chci být pořád s tebou,tobě na blízku."Chytla jsem ho za ruce a on se na ně podíval.Doufala jsem že to pochopí.Trochu jsem chtěla aby to bylo jako na začátku našeho vztahu.

"Navždy."Zamumlala jsem mu náš slib co jsme si dali.Doufala jsem, že se na mě aspoň usměje.Bylo to navždy kdykoliv a v jakémkoliv stavu bez ohledu na to co se předtím stalo.
Natiskla jsem se k němu a objala ho.
Po chvilce zvedl pohled.On se ale neusmál,jenom si mě prohlížel svým kamenným výrazem.Možná byl zamyšlený.

"Navždy."Odpověděl mi po chvíli šeptem.
Rukou mi pak zastrčil neposedný pramínek vlasů,který mi spadl do obličeje.Usmála jsem se na něj.
Jediné slovo co vždy popíše celou situaci bez dlouhých a zbytečných vět.

Tak co na to říkáte ?
Zklamalo vás že si to dala?
Co by jste dělali vy na jejím místě ?
Omlouvám se za chyby a zase zítra pokračování !<3