Dotek /STEIN27

Part 10

Probudila jsem se nahá v jeho posteli ale nikdo nikde v místnosti nebyl.Zvedla jsem se a dala se do sedu.Hned na to mi začala třeštit hlava jako bych byla po týdnu flámování.Chytla jsem se za hlavu a trochu sykla od bolesti.

"Jak ti je?"Ozval se hlas v pokoji.

"Jako kdybych týden v kuse kalila."Řekla jsem s utrpením v hlase a podívala se na něho.Byl ještě bez trika a měl rozcuchané vlasy,které mu sahaly až do očí.Zrovna mi položil sklenku vody na stolek,co byl vedle mě.Posadil se na kraj postele a podíval se na mě.

"A jaký to bylo?"Ptal se na můj první zážitek ze včerejška a já přemýšlela jak to popsat.

"Bylo to..dobrý."Řekla jsem zamyšleně.

"Jenom dobrý?"Zeptal se jako kdyby mi nevěřil.

"Víš jak jsem to myslela,to prostě nejde popsat.."Odmlčela jsem se a podívala se na něho.

"Tak už víš proč to dělám."Hned jak to dořekl jako kdyby se zamyslel.Svůj pohled na chvíli ze mě sundal.

"A už mi řekneš o čem sis chtěla promluvit?"Změnil téma a já si vzpomněla na to kvůli čemu jsem za ním přišla.

"To už je asi zbytečný."Podívala jsem se na sebe a zpátky na něho.Zbytečný protože jsem v tom znova a ještě víc namočená.

"Joo přinesu ti oblečení."Vzpamatoval se a šel do vedlejší místnosti.Než přišel stačila jsem se napít vody, co mi donesl a zase jí tam vrátit.

"Tady."Objevil se naproti mě s oblečením,které mi položil na postel.Poděkovala jsem mu a vzala si na sebe hned tričko.On přešel ke skříni a tam si vzal svoje první triko,co měl na hromádce.
Do oblékla jsem se celá a posadila se na kraj postele.
Kromě toho,že mi bylo blbě jsem se i cítila jako jiný člověk.Co mě to vlastně napadlo.Šlehnout si s klukem,kterého jsem měla vypustit z hlavy.Až se to dozví Sára...ne tohle se nikdo nesmí dozvědět.

"Neuděláme si snídani?"Otočil se a já se na něj usmála přes všechnu bolest.

"Nechci tě tu otravovat."Řekla jsem a vstala.

"Neměla by si teď nikam chodit."Celou si mě sjel pohledem a já nechápala.

"Proč?"

"Jsi po prvním nájezdu,může ti bejt ještě víc blbě než ti je."Řekl vážně.

"Nemusíš se o mě starat."Řekla jsem mu a šla k němu.

"Já se o tebe nestarám."Řekl jednoduše.

"Jen vím,že kdyby se ti něco stalo,musela by si to na někoho hodit."Dodal a přitom se ke mě přiblížil taky.

"Taková nejsem."Řekla jsem potichu a přitom si koukali do očí.Byli jsme u sebe tak blízko,že mi dýchal přímo do tváře.

"Takže tvoji kamarádi vědí,že si pícháš?"Naklonil hlavu na stranu a já se musela usmát.Líbili se mi s ním tyhle hry,jen jsem nenáviděla,že pokaždý v nich vyhrál on.                                                     
Nic jsem mu na to neodpovídala a v duchu si přiznala,že má pravdu.                                            Proto jsem ho musela následovat do kuchyně.

Začali jsme si připravovat suroviny na snídani a on začal vyklepávat vajíčka do misky když v tom mu tam spadla celá skořápka.

"Já bych radši bez skořápek prosím."Zasmála jsem se.

"Já mám rád pouze se skořápky."Snažil se zamaskovat ,že to udělal omylem a já se ještě víc zasmála. Nakonec jsme to zvládli a oba si dopřávali teplou snídani.I když mě bolela hlava a měla jsem takovou žízeň,že by mi ani pět litrů nepomohlo.Hlad jsem až takový neměla,ale stejně mi to k ničemu nepomohlo.

"Jak to,že tobě není blbě?"Otočila jsem se na něj a nechápala jak může být v pohodě.

"Protože jsem si to nebral poprvý."Řekl a jedl dál.Připomínal mi trochu upíra.Kdyby nejedl spletla bych si ho s ním.

"Jseš jak upír."Řekla jsem a dala si sousto do pusy.On se jen uchechtnul.

"A ty můžeš být Bella."Zasmál se a já se na něho podívala.Trochu jsem se usmála jak si to spojil hned s tím filmem.

"Fanoušek Stmívání?"Zeptala jsem se ho ze srandy a on se pousmál.

"Nepustíme si ho pak?"Ignoroval otázku a já se tomu musela zasmát.

"Klidně."

**

Po snídani jsme jen leželi a koukali na film.Teda aspoň on.Já se prala se žízní a bolestí hlavy zároveň.                                                                                                                                                                                     
Uplně jsem zapoměla na okolní život a neuvědomila si,že se dost možná po mě někdo sháněl.Rychle jsem se zvedla a šla hledat svůj telefon mezi mými věcmi.
Když jsem ho našla zbývaly mu ještě patnáct procent ale i tak vydržel.Podívala jsem se na upozornění a bylo tam pár zpráv od Sáry.

Sára : Můžu ti zavolat?

Sára : Máš teď čas?

Sára : Haloo

Sára : Ignorantko

Nevěděla jsem jestli mám odpovídat nebo raději ne.Myslím si,že by něco tušila i kdybych jí jen napsala,že jsem něco měla.

"V pohodě?"Ozval se jeho hlas z ložnice.

"Jo..Asi jo."Řekla jsem zamyšleně a šla za ním.

"Co jí mám odpovědět?"Podala jsem mu mobil do ruky a on si to přečetl.

"Určitě si s ní teď nevolej."Řekl a dal mi mobil zpátky.

"A co mám dělat?"

"Napiš jí,že jsi nemocná."Podíval se na mě a já se na chvíli zamyslela.Asi to je ta nejlepší možnost.

Já : Hele není mi moc dobře,asi na mě něco leze,dám ti pak vědět.

Napsala jsem to a s tím vypla i mobil.

"Už začínám i lhát."Řekla jsem a frustrovaně si zajela rukou do vlasů.

"Nelžeš,je ti špatně."Řekl mi na obranu.

"Pojď si už radši lehnout."Snažil se to zamést pod koberec a najednou ve mě projela vlna vzteku.

"Ne!"

"Myslíš si,že se to vyřeší tím,že půjdem spát?!"Sykla jsem na něj a on se na mě jen díval.

"Nevim a je mi to jedno."Pokrčil rameny a já si v tu chvíli uvědomila jak se chovám.Sedla jsem si na postel a chtělo se mi brečet.

"Promiň,já-"Nedokázala jsem ani vyslovit větu ale on mě i tak pochopil.

"Já vím."Řekl potichu a já se už chtěla vyvléct ze své kůže...