Mazlíček

-63-

"Musíš něco sníst, je to výborný" snaží se mě Julia přesvědčit. Sedíme v altánu u oběda a ona se do mě snaží narvat ještě menší než dětskou porci hranolek. Jsou sypané kozím sýrem a ochucené kořením na gyros, moje nejmilejší jídlo. Ale žaludek mám stresem stažený natolik že do sebe nedostanu pořádně ani sousto. Julia dojedla před chvílí a teď se snaží nakrmit i mě. Cpe mi vidličku přímo pod nos a neuhne dokud to prostě nesním.

"Tak, alespoň něco. Vím že ti není zrovna nejlíp, ale jíst musíš" řekne mi tiše když je téměř jako zázrakem polovina talíře pryč a pohladí mě po ruce. "Co by jsi teď chtěla dělat?". Já mám naprosto jasno, potřebuju se uklidnit.

"Chci si hrát" pronesu. Čekám cokoliv. Výsměch, nesouhlas, nespokojené mrmlání. Ale ona se jen zvedne ze židle.

"Jak si přeješ. Tak pojď". Podá mi ruku a já na ní nevěřícně zírám. Ona... Ona právě souhlasila že si se mnou bude hrát? Tak to kecáš. Vstanu od nedojedeného oběda a Julia mě vede do domu. Ve dveřích se mineme s Marlowe, která šla sklidit nádobí. Jsem úplně vykolejená, nevěřím že se to opravdu děje.

"Tak, s čím si chceš hrát?" zeptá se mě Julia, když staneme v herně.

"Chci si stavět z lega" řeknu a ukážu na velký pastelově žlutý úložný box vedle skříně. Beze slova pro něj dojde a přitáhne ho ke mně. Vezmu z odpočívadla na škrabadle dva polštářky a položím je na zem, aby nás to netlačilo. Pak box otevřu a vysypu jeho obsah na zem,lego se vyvalí na hromadu a pár kousků odskočí i kousek dál. Julia se zděšeně dívá na tu spoustu titěrných kostiček, ale nakonec sebere odvahu a posadí se na připravený polštářek.

"Postavíme domečky?" zeptám se jí a ona přikývne. Podám jí středně velkou základní plochu a sama si taky jednu vezmu. Pustíme se do stavení. Rozhodnu se pro dvoupatrový domeček s velikou kuchyňkou, obývacím pokojem a ložnicí přes celé horní patro. A ač se Julia zpočátku netvářila nijak nadšeně, chytlo jí to až moc. Postavila si veliký domeček se spoustou vybavení.

"Co je tohle?" zeptám se pobaveně když už přes deset minut staví na jednu menší plošinku různé obloučky.

"Skatepark přece! Bude to ta největší frajerka ve městě, taková musí mít u baráku skatepark. A ne zahrádku jako kdejaká trubka" ukáže na mojí plošinku před domkem kam už nějakou chvíli připevňuju kytičku po kytičce. S dlouhýma nehtama se sice s tak titěrnými kostičkami dělá špatně a trvá to, ale stojí to za to.

"Ty měj frajerku, já zůstanu u slušné holky" vypláznu na ní jazyk.

"Jaká stavitelka, takový panáček" směje se Julia. "Protože vzornější holku než si ty už neznám".

"Vidíš tohle?" řeknu a poklepu si na hrdlo poseté značkami. "Tohle se mi nestalo za vzorně ustlanou postel". Ztichne, uvědomí si že mám pravdu. Pak jen pokrčí rameny a pokračuje ve stavbě svého skateparku.

Když skončíme se stavěním, dojdu pro krabičku ve které mám lego panenky a panáčky, oblečení pro ně a doplňky. Nakoukne do krabičky.

"Ty bláho, to je jak z hororu. Tady ruka, támhle noha, tady skalp" zasměje se a vybere si panenku. K ní pak černé vlasy v copu. Sednu si na své místo a začnu se krabičkou prohrabovat abych našla co hledám.

"Tu máš" podám Julii skateboard a helmu. S vykulenýma očima si je vezme.

"Na to jsem úplně zapomněla že fakt v jedné sadě byl skate. Nehrála jsem si s legem skoro osm let" přizná. "Popravdě si přijdu trochu divně, vždyť mi za pár měsíců bude osmnáct!". Už jen proto jsem ráda že si se mnou hraje,moc si toho vážím a taky jí to tak řeknu. Sama si pak z krabičky vyberu bílé vlasy v culíku. Původně patří na panenku babičky, ale jak jinak se přiblížit vlasy mé panenky k mé vlastní barvě vlasů než okrást důchodkyni? Julia se po očku stále dívá na telefon, co chvíli jí přijde zpráva od Zacka. Z nějakého důvodu si ale ani jednu nepřečte.

"Jul, normálně mu odepiš" řeknu jí. Zvedne hlavu od svého díla a podívá se na mě.

"Fakt? Nevadí ti to? Nechtěla jsem mu odepisovat aby jsi se třeba necítila nějak špatně".

"Cítím se špatně z toho že ho kvůli mně ignoruješ. V klidu si pište, mně to nevadí". Julia mě vděčně pohladí po ruce a pak sáhne po telefonu. Chvilku lítá prsty po klávesnici a pak ho opět odloží. Píše pekelně rychle, kam já se na ní hrabu. Pak si začneme hrát. Julia zoufale ťapká s panáčkem kolem a neví chudák vůbec co říkat,proto celý děj a komunikaci řídím já. Naše panenky jsou zrovna na cestě do psíh útulku kde si chtějí adoptovat pejska když se rozezní vyzváněcí tón. Můj vyzváněcí tón. Vyletím ke stolku tak rychle že mi podjede noha, spadnu a ošklivě si spálím koleno a část holeně o koberec. Au au au, do prdele. Tohle fest bolí. Zadržím slzy které mi s pádem vyhrkly a už mnohem pomaleji se došourám k telefonu.

"Prosím?" pípnu.

"Miriam, slyšíme se?". O můj bože.

"A-ahoj babi".

"Levi mi říkal co se stalo. Jsi v pořádku, holčičko?". Zdá se mi to, nebo v jejím hlase slyším cit a empatii? Ehm, halo? Někdo mi vyměnil babi.

"Abych pravdu řekla, ani moc ne. Julia je tu se mnou, dělá co může" řeknu popravdě. Její další slova mě zaskočí.

"Přijedu za tebou".

"Uhm.. Dobře, já ale nemám doma ani jednoho řidiče který by tě přivezl babi. Oba hledají Richarda".

"Ale zlato,cestuju sama už tolik let a osobního řidiče jsem nikdy nepotřebovala. Jen mi dej adresu, já si vezmu taxi". Nadiktuju jí adresu a pak se rozloučíme. Zůstanu jako opařená, tohle je změna o 360°. Julia vstane a protáhne se.

"Super načasovaná výměna stráží, už jsem myslela že si dneska nepůjdu zaběhat".

"Počkej, ty tu nebudeš?".

"Ne" zasměje se. "Nic ve zlém, ale tvojí pekelný babče se už pár let snažím vyhýbat, to víš". Pravda,babi si nikdy nebrala servítky ani s ní,takže to chápu. Julia se převlékne do běžeckého a pak jde dolů za Marlowe ji požádat o lahev vody a aby jí otevřela bránu,zatímco já jdu dolů do obýváku očekávat příjezdu babičky.