Mazlíček

-3-

"Vede jeden takový klub"

Ta slova mnou proletí jako přesně mířená kulka. Proč to zní,jako kdyby to byl přesně ten do kterého míříme?Kdy mi doprdele chtěl říct že Richard vlastní právě ten klub do kterého jedeme?

"Co dalšího jsi mi neřekl?" vyhrknu šokovaně. Levi s úsměvem pokrčí rameny. Tak ono je mu to ještě k smíchu,no konec.

"Nebuď hned taková. Děláš jako by to bylo bůhví co" drcne do mě loktem,když se od něj uraženě odvrátím. Jako bůhví co to není,tohle je poměrně zásadní informace. Dívám se na své nohy v děrovaných kalhotech, připadám si hloupě. Možná byla chyba že jsem chtěla jet s ním. Sakra.

"Bráško,ty budeš pít?" zeptala jsem se po chvíli. Věděla jsem že on s alkoholem za volantem nemá problém,nikdy se ale neopil tak aby nevěděl co dělá. Má zkrátka tu užitečnou klapku,po které už nepije. Je v náladě,ale ne opilý. Najednou ale zajede ke kraji a zaparkuje auto,nikde však nevidím nic co by zdaleka připomínalo vchod do klubu nebo něco podobného. Teprve když stojíme a bratr zatáhne ruční brzdu mi odpoví.

"Měl bych?" zašklebí se,vezme mě dvěma prsty pod bradou a donutí mě tím se na něj podívat. V té tmě vypadají jeho oči tmavé,přitom je má stejně jako já blankytně modré.

"Já bych radši kdyby ne" pípnu. Levi zavrtí hlavou, pustí mou bradu a vystoupí z auta. Otevřu si dveře a taky vylezu ven.

"Neboj,nebudu pít víc než obvykle" řekne mi,když zamkne auto a ukáže mi abych šla za ním. Podle všeho jsme zaparkovali o kousek dál než kam máme namířeno,jen jsem nepochopila proč. Nespouším z něj oči,ale jeho výraz mi v ničem nenapovídá.

"Můžeš zpomalit? Já nemám kilometrový krok jak ty!" zakvílím,když už prakticky nestíhám s dechem. Nedalo by se říct že by Levi byl nějak extrémně vysoký,byl to zlatý průměr 180 cm. I tak mě ale převyšoval o hlavu a kus k tomu. Drobnou a titěrnou postavu jsem zdědila po mámě,ale po kom byl Levi vysoký když oba naši rodiče byli jak ustřelený kecky to nikdo nevěděl. Na chvíli se zastavil abych se mohla vydýchat,což jsem s tím kamenem na plicích který se mi tam momentálně vyskytl docela uvítala.

"Nemůžu za to že jsi malý pivo" zašklebí se. Oženu se po něm,ale stačí uhnout.

"Velice agresivní malý pivo" řehní se. "Nedělej,nebo tě nahlásím za napadení ty vzteklá osobo". Jakmile to dořekne opět se hlasitě rozesměje. Ráda ho vidím v dobré náladě,ale na druhou stranu se to teď vůbec nehodí.

" Radši pojď "pobídnu ho. Pokračujeme asi další tři minuty stejnou ulicí,než konečně zabočíme do prava a já to poprvé uvidím. Na konci této ulice se vyjímala nízká černá budova s neonovými nápisy ze které se tlumeně ozývala hudba. Celá tahle ulice byla zaplněná auty,Levi moc dobře věděl co dělá když zaparkoval tak daleko od víru dění. Ještě nikdy jsem v žádném klubu nebyla proto mě každým krokem přepadala větší nervozita. Asi jsem začala zrychleně dýchat nebo něco takového,protože se Levi zničehonic zastavil a vzal mě za ruku.

" Neboj se Miriam"řekl mi a už to zase byl ten můj rytíř na bílém koni který svou mladší sestřičku chrání za každou cenu. "Budu tam s tebou,nehnu se od tebe ani na krok". Ale čím blíž jsme u té budovy byly,tím víc jsem mu drtila ruku. Zatínala jsem mu úzkostlivě nehty do kůže, tvářil se však jako by to ani nepocítil. Přitom to muselo bolet jako prase. Měla jsem strach. Strach z toho co mě v té budově čeká.
Až když jsme byly jen několik pár metrů od ní jsem si mohla přečíst jméno klubu na bílém neonovém nápisu. Panda. Před vchodem postávalo minimálně patnáct lidí,ale bůhví proč je muž stojící u dvoukřídlých dveří nepustil dovnitř. Stál za zlatým lanem které bylo na každém konci připevněno ke sloupku z tmavého dřeva a vypadal,jakoby lidi před ním ani neviděl. Alespoň jim tedy nevěnoval sebemenší pozornost.