Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

2. kapitola

Nemám moc silnou vůli, pomyslela jsem si, když jsem den poté seděla v autobuse vedle Blumky a mířila do hlavního města Finska - Helsinek. Dnes ráno mě kluci přepadli a přemluvili, ať se s nimi jedu podívat na nějaké zápasy do druhého města. A tak tu teď sedím a poslouchám, jak kluci pomlouvají Slovenské hokejisty.

„Nechte je ne pokoji, jste snad jediní Češi, kteří jim nefandí," postěžovala jsem si, protože už mě nebavilo je poslouchat.

 „Proč by ses jich zastávala?" pozastavil se nad tím Vrána, který seděl na sedačce za mnou.

„Jen už mě nebaví vás poslouchat," přiznala jsem popravdě.

„Tak se bavme o něčem jiném," povolil Hertl.

„ Třeba proč jsi chtěla tak urputně vidět zápas Německa?" nakousl nové téma Vrána a já si nadávala, že jsem vůbec něco říkala.

„S Kanadou," upřesnila jsem to, „chtěla jsem vidět zápas Německa s Kanadou."

„Věř mi, je vidět jaký tým tě ve skutečnosti zajímá," nenechal toho ten pták.

„A co? Tak je chci vidět, je na tom něco špatného?" ohradila jsem se, ale nestačilo to.

„Máš tam z našich sousedů snad nějakého oblíbence?" provokoval dál a já se po této větě trochu přikrčila a zavrtala se do sedačky.

„Asi jsi na to kápnul," uznal Maty a já byla ráda, že nevidí můj obličej.

„Takže, kdo to je?" zajímal se Hertl, který zněl, jakoby ho potěšilo, že mají zase co řešit.

„Nechte to být, co jsem vám kdy udělala?" řekla jsem.

„Vždyť my ti chceme jen pomoct, Vránič má u Němčourů spoluhráče, ten by ti třeba nějaký ten podpis sehnal," musela jsem se tomu uchechtnout, kdyby jen věděli...

„Už to neřešte, koukejte, jsme tu," upozornila jsem je a jako první se začala zvedat k výstupu.

„Však my to zjistíme," slíbil mi Tomáš a já nad tím jen zakroutila hlavou.

Vyrazili jsme hned po obědě, takže jsme měli ještě dost času, než zápas začne. Chvíli jsme se jen tak procházeli po městě, ale pak se Hertl a Blumka rozhodli, že se půjdou podívat , jak hraje Slovensko proti Francii a mě s Vránou tam nechali samotné.

„Půjdeme se podívat k přístavu?" navrhl Kuba a já přikývla na souhlas.

Šli jsme podél vody a povídali si. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale s Kubou jsem se cítila příjemně. Neměla jsem problém s ním mluvit o čemkoliv, protože mi připadalo, že mě doopravdy poslouchá. Užívala jsem si tu uvolněnou atmosféru, která mezi námi panovala, až do chvíle, kdy dostal Havran dokonalý nápad, kterým všechno pokazil.

Napadlo ho totiž, že by byla opravdu zábava mě v tuto chvíli shodit do vody mezi lodě. A tak to udělal. V jednu chvíli jsem stála na pevné zemi a v druhou jsem sebou plácla do vody. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo, ale pak jsem se na něj naštvala. Po jeho záchvatu smíchu mi podal ruku, aby mi pomohl ven, ale já ho stáhla za sebou a sama co nejrychleji vylezla.

„Co si o sobě vůbec myslí, pták jedem pitomej," nadávala jsem, když jsem procházela ulicemi Helsinek směrem ke stadionu. Lidé se na mě divně otáčeli, ale jí jim to neměla za zlé, přeci jen, jak jsem v tu chvíli asi musela vypadat.

Měla jsem v plánu počkat před stadionem na kluky, ale bohužel mě zastihla nevídaná událost. Zima. Po chvilce, kdy jsem čekala na konec zápasu už jsem se třásla jako osika a musela si sundat mikinu, protože se z ní doslova lila voda.