Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

43. kapitola

Chvíli jsem jen zaraženě seděla, ale když mi došlo, co se děje, vystřelila jsem na nohy.

Hlavou mi prolétla situace, kdy jsem se snažila přesně takto zastavit Simona, ale hned jsem ji zahnala. Kuba by toto neudělal.

„Kubo, přestaň!" křikla jsem a přiběhla k nim. Nijak na mě nereagoval. Za pár vteřin u nás byli i ostatní kluci, jak od nás, tak z Německa.

„Jakube!" přidala jsem na hlase a on toho doopravdy nechal. Chvíli jen tak seděl na svém protivníkovi a následně ho z něj kluci dostali.

Zůstala jsem u Moritze a chtěla se ujistit, zda je v pořádku.

„Are you ok?" strachovala jsem se, protože měl nehezky roztrhlé obočí a pár modřin na čelisti.

„Yeah, I'm alright," řekl a stále se usmíval. Jakoby se nic nedělo a on přesně toto chtěl.

Následně jsem vstala a přešla ke Kubovi, který to celé ještě rozdýchával.

„Zbláznil ses?" vyjela jsem na něj, ale v duchu jsem se i o něj maličko bála. Mohl si udělat něco s klouby na ruce.

Jako vážně? Kuba právě zmlátil svého protihráče a já se starám, aby neměl odřenou ruku?

„Neměl na tebe šahat," zamračil se přes mé rameno, hádám, na Seidera.

„Vždyť se nic nedělo," ujišťovala jsem ho a přitom ho lehce pohladila po ruce. Následně jsem si uvědomila, co dělám a ruku rychle stáhla.

„Nikdo na tebe nemá co šahat bez tvého svolení," oznámil mi a já byla najednou vlastně strašně ráda, že se mě zastal. Potěšilo mě, že se o mě stará.

Vždyť Moritz ale nic neudělal! Vzpamatuj se sakra!

Nadechovala jsem se k odpovědi, ale někdo mě přerušil. Nějaký Němec začal něco pokřikovat na Krejču, který seděl u Seidera a zřejmě koukal, jestli mu něco není.

Ostatní Němci se k němu ihned přidali.

Naši se nenechali jen tak urážet a po pár vteřinách se strhla velká hádka. Nevím, o čem se vlastně hádali, ale očividně každý bránil toho svého.

První rána padla z ruky našeho protivníka, ale hned na to se sesypaly i České pěsti a najednou se tu vytvořil velký chumel rvoucích se hokejistů.

Jediné, co se mi podařilo dokázat, bylo to, že jsem nedovolila Kubovi, aby se k nim přidal. Hodlal mě obejít a u toho trochu odstrčit stranou, ale já mu v tomto pohybu zabránila. Chytla jsem ho za tričko a přitáhla zpět k sobě.

Bohužel to nečekal, a tak zavrávoral a skončil tělem přilepeným na tom mém. Asi jsme museli vypadat dost vtipně. Jen my dva, blízko tak, že už to snad více nešlo a vedle nás hromada chlapů, kteří na sebe pokřikují ne zrovna hezké věci.

Odtrhla jsem se od Kuby a zrovna včas, protože v tu chvíli vtrhli do jídelny trenéři a kustodi. Zděsili se, co se děje a okamžitě běželi uklidnit hádku. To se jim přibližně povedlo, až na to, že naši kluci po Němcích stále pokřikovali nenávistné komentáře. Ještě že jim nerozuměli.

Odvedli jsme je pryč z jídelny, aby si s nimi mohli trenéři popovídat. Tedy my. Poslední dobou mi však připadalo, že do trenérského štábu ani tak moc nepatřím. Jako bych jim tu k něčemu byla, že? Zvládli by všechno i beze mě. A dost možná lépe.

Kluci dostali dost sprda za to, co se stalo v jídelně. A tedy hlavně Kuba. Naštěstí nikdo nevysvětloval, co k tomu předcházelo, protože to bych se mohla rovnou zabalit a odjet domů.

Nakonec jsem s hlavou v dlaních poníženě odcházela do pokoje. Cítila jsem se hrozně. Jako poslední dobou velmi často.

„Počkej, zastav," zaslechla jsem za sebou a poraženecky vydechla. Zase je to on.

Zastavila jsem tedy na místě a čekala, až mě doběhne.

„Promiň, nemyslel jsem to takto," začal se mi okamžitě omlouvat, jak už to má ve zvyku. Neměla jsem ani trochu náladu, a tak jsem na něj jenom koukala.

„Nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Já vím, že se dokážeš bránit sama," ujišťoval mě, ale neuvědomoval si, že toto není ani zdaleka důvod mého špatného naladění.

„Nemusíš se mi omlouvat," řekla jsem a odvrátila se, abych konečně zmizela ve svém pokoji u hromady papírů, která tam na mě čekala. Musela jsem projít sestavy, formace, najít nejlepší souhry a hlavně asi 100x kouknout na videa oslabení a přesilovek, abych našla, co je třeba zlepšit. Vlastně jsem se na to i docela těšila. Alespoň budu mít nějaké odreagování.

V tomto pohybu mi však Kuba zabránil tím, že obtočil své dlouhé prsty jedné ruky kolem mého zápěstí. Tep se mi okamžitě rozběhl a srdce najednou pracovalo na 130 %.

„Nezlob se na mě, prosím," pohlédl mi do očí s utrápeným výrazem.

Ach Jakube, proč mi tohle děláš?

„Vždyť já se na tebe nezlobím," vyvracela jsem jeho slova a ze všech sil doufala, že není poznat, jak moc jsem nervózní.

„Ne? Protože tvé oči říkají něco jiného," jeho hlas zněžněl a mě najednou dělalo potíže myslet souvisle.

Nic jsem neřekla.

„Proč jsi tedy tak smutná?" povolil lehce stisk, ale jen proto, aby rukou sjel k mé dlani a tu pak jemně chytil. Pohladil mě palcem po hřbetě dlaně a mě naskočila husí kůže.

„Nic se neděje," snažila jsem se ho přemluvit.

„Tak to určitě, mně můžeš věřit," pousmál se a mně začal docházet kyslík. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě potrvá, než tady sebou seknu, ale dlouhá doba už to nebyla.

„Jen jsem unavená," to byla vlastně část pravdy.

Povzdechl si. „Kdyby ses chtěla svěřit, jsem tu pro tebe," stiskl naposledy ruku, než ji pustil a odešel.

Chvíli jsem tam ještě stála a hleděla do prázdna s hlavou úplně vygumovanou, než jsem se otočila a už trochu svižnějším krokem dorazila do mého nového pokoje.

Zavřela jsem dveře a svezla se po nich dolů. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na své pracovní materiály.

Neměla jsem tu práci brát. Jsem na ni moc mladá. Nesu obrovskou zodpovědnost a nevím, zda-li to všechno zvládnu. Myslím, že ne.

Určitě ne, když většinu mých myšlenek bude krást Vrána.

Úplně jsem z hlavy vytěsnila rozhovor s Kubou a nedovolila si ani na vteřinu zapřemýšlet nad jeho slovy. Tohle je důležitější. Už se nenechám rozptylovat, jako jsem dopustila s tím jejich úkolem. Znovu už ne.