Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

46. kapitola

Po probuzení jsem měla poprvé za dlouhou dobu pocit, že jsem opravdu odpočatá. Jakoby mě nic netrápilo a já byla opět šťastná. Otevřela jsem oči a zjistila, že ve své posteli nejsem sama. Po zjištění, kdo to celou noc ležel hned vedle mě, se mi na tvář prodral úsměv. Pozorovala jsem ho, jak klidně oddechuje a jeho malý úsměv na rtech mě vábil, abych na ně přitiskla mé rty. A proč také ne? Nezjistil by to. Pak mi ale došlo, že by ani mně nebylo příjemné, kdyby mi někdo toto udělal bez mého vědomí a souhlasu. Nakonec jsem jen zvedla ruku a přiložila ji k jeho uvolněné tváři.

„Jak dlouho už mě sleduješ?" vyšlo najednou z jeho úst a já se maličko lekla. Okamžitě jsem přitáhla ruku zpět.

„N-nesleduju," vykoktala jsem, ale následně měla chuť si za to vlepit facku. Na to se tě přeci neptal!

„Jsi roztomilá," pousmál se, když se jeho oči konečně otevřely.

Mé tváře začínaly nabírat růžový odstín.

,,A takhle ještě víc," zakřenil se, ale přesto vypadal tak strašně laskavě a upřímně.

Mně v tu chvíli došlo, co všechno se v noci stalo.

Bože, já mu všechno řekla. Co si o mně teď pomyslí? Bude snad chtít vědět, o čem jsem mluvila? Doufám, že jsem mu neřekla, že mluvím o něm. Proč jsem mu říkala, aby tu zůstal? To bylo tak trapné.

Podle mého výrazu mu asi došlo, co se mi honí hlavou.

„Neboj se, všechno je v pořádku," položil svou ruku na oplátku na mou tvář.

„Promiň za ten včerejšek, nechtěla jsem ti přidělávat starosti," začala jsem se znovu omlouvat.

„Nic se neděje, jsem rád, že ses mi nakonec svěřila. Alespoň částečně," maličko se zasmál a jeho dech dopadl ma mou tvář.

„Jak ses sem vlastně včera dostal?" zajímala jsem se.

„Nemohl jsem spát a slyšel jsem hluk, tak jsem se přišel podívat, co se děje," natočil maličko hlavu.

,,Proč jsi nemohl spát?" zajímalo mě.

,,A proč ty?" vrátil mi a já trochu sklopila pohled. On mi však okamžitě rukou na mě líci zvedl obličej směrem k tomu jeho.

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se ho a on se natočil ode mně, aby mohl ze stolku sebrat můj telefon. Podíval se na něj a mně připadalo, jakoby maličko zblednul. Po chvilce jsem pochopila proč. Nahnula jsem se nad něj, abych viděla na telefon. Zatmělo se mi před očima.

Bylo půl dvanácté. Půl dvanácté!

„Do prdele," zaklel a mně se udělalo špatně.

Za čtyři hodiny hrajeme, ráno jsme měli vstávat asi v šest tudíž jsme měli být už skoro šest hodin vzhůru. Proč nás nikdo nevzbudil?

Kuba vystřelil z postele, ale když si uvědomil, že se nezvedám, zastavil se. Otočil se a prohlédl si mě. Bylo mi blbě. Chtělo se mi zvracet.

Všechno jsem pokazila. Dovolila jsem si být na chvíli šťastná a takto se mi to vymstilo. Nechci je vidět. Nechci, aby mi opět říkali, že jsem něco pokazila. Nechci tam jít. Chci prostě zmizet. Chci vrátit čas a vyhodit Kubu dříve, než vejde do pokoje.

„Co se děje? Je ti špatně?" klekl si vedle postele a já dokázala jen zakývat hlavou. „Pojď."

Zvedl mě a pomalu mi pomohl do koupelny. Já si sedla vedle záchodu a než jsem se nadála, včerejší večeře byla pryč. Opřela jsem o zeď vedle Kuby a několikrát se zhluboka nadechla.