Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

18. kapitola

Nechápala jsem, co se to právě sakra stalo. Vždyť já jsem tu proto, abych dovezla domů medaili, ne abych se nechávala rozptylovat klukem, který o mě ani nestojí!

Když si to řeknu takhle, zní to ještě hůře. Měla jsem chuť se rozbrečet, ale Kuba byl se mnou stále v jedné místnosti a já ho nemohla vyhodit. To by bylo opravdu divné. 

„Pustit? Nemyslíš, že je na to dost pozdě?" zamračil se maličko Kuba a já si povzdechla.

„Kubo, co tady vlastně děláš? Neber mě špatně, ale prozatím sem nepochopila smysl tvé návštěvy," řekla jsem mu upřímně a on se trochu narovnal.

„Jen jsem si chtěl popovídat, ale pokud jsi unavená, tak to chápu," řekl a začal se zvedat. Žasla jsem nad náhlou změnou v chování nás obou, ale snažila se nedat to najevo.

„Jo, promiň, já jen," odmlčela jsem se a přemýšlela, jak bych to řekla. Nakonec jsem jen dodala, „jen jsem opravdu unavená."

„Tak dobrou noc," usmál se na mě ještě, než otevřel dveře a mně se na chvilku pozastavilo srdce, jak mu to ve slabě osvětleném pokoji slušelo. Ještě když se usmíval.

„Do," odkašlala jsem si, protože můj hlas v tu chvíli nespolupracoval, „dobrou noc."

Ležela jsem na posteli a snažila se uklidnit svůj dech, který se choval, jako bych právě dělala nějakou velmi náročnou aktivitu. 

Co se to právě stalo? nechápala jsem stále a vykulenýma očima hleděla do stropu. 

Proč si můj mozek vyložil tu situaci jako velmi intimní a ne úplně přátelskou? Nic se přeci nedělo, to jen já si něco namlouvala. A proč jsem cítila takové zklamaní, když jsem si dokola opakovala, že on by o mě v žádném případě nemohl stát? 

Vždyť ani já o něj nestála. Přesto jsem se však stále nemohla zbavit představy, že bych se opravdu dotkla jeho holé kůže, mohla cítit každý jeho nádech, každičký úder srdce. 

Když jsem si to všechno shrnula, připadalo mi, že týmu více škodím, než pomáhám. Nechovám se tak, jak by trenérka měla. Připadá mi však kamarádský přístup k našim hráčům tak přirozený, že si neumím představit, že bych se k nim měla chovat nějak jinak.

Proč ale dnes přišel Kuba právě za mnou? Mohl přeci zůstat s ostatními, tak proč by chodil sem? Byla to snad nějaká sázka? To bylo dost možné, protože se přeci jen choval trochu zvláštně. Ano, tak to asi bylo.

Snažila jsem se usnout, ale stále jsem před očima viděla Kubu, jak se na mě s tou zvláštní něhou dívá, jakoby neexistovalo nic, co by v tu chvíli dělal raději. To jsem si však zřejmě jen namlouvala.

Nadávala jsem si, že to moc prožívám a chtěla na něj přestat myslet. I když jsem však usnula, provázely mě ve snech jeho krásné šedomodré oči a připomínaly mi pocit, který jsem cítila, když mi byl nablízku. 

Dopolední trénink vypadal už o mnoho lépe, než náš poslední předzápasový. Kluci se smáli, vtipkovali a doslova překypovali tou jejich skvělou náladou. To se částečně přeneslo i na mě, ale po konci tréninku jsem měla dost. Měla jsem tu největší chuť zajít za Lukášem a všechno mu říct. 

Nevěděla jsem ale, co bych mu řekla. Asi jsem neměla, co říct. Když sama nevím, co se děje, jak by to mohl vědět on?

Přesto jsem za ním ale zašla, jen jsem ze seznamu témat, o čem se budeme bavit vyškrtla Vránu.

„Máš se?" usmála jsem se na kluka ležícího na posteli a koukajícího na telku.

Jak si mě všiml, popadl ovladač a vypl ji. „Jde to, jaký byl trénink?" poklepal na místo vedle sebe a já tam zalehla.

„Moc dobrý," uvelebila jsem se a ukradla mu peřinu, kterou mi však po vteřině zabavil. „Myslím, že už je to dobré."

„To moc rád slyším," usmál se ještě víc a na chvíli se na mě zahleděl. „Tak co se děje?"

Trochu jsem se zarazila. „Co tím myslíš?" shrbila jsem obočí a on se jen uchechtl.

„Už tě znám, víš? Poznám na tobě, když tě něco trápí," vysvětlil mi a má hlava se marně snažila vymyslet, co na to říct.

„Mě ale nic netrápí," ujistila jsem ho s trochu falešným úsměvem. I to ale prokoukl.

„Víš, že mi můžeš říct cokoli," připomněl mi a já zapřemýšlela.

„Já," začala jsem, ale už u druhého slova nevěděla. „Nevím, jak to vysvětlit."

„Stačí když řekneš, jak se cítíš," položil mi ruku na rameno a já se zhluboka nadechla.

„Já nevím, mám takový zvláštní pocit. Těžko říct, jak to popsat," začala jsem a on mi tiše naslouchal. „Včera za mnou přišel Vrána a něco... Ne, vlastě se nic moc nestalo. Já si prostě pořád namlouvám, že to bylo nějak, že třeba... Vlastně bych o to ale ani nestála, jen mám takový zvláštní pocit."

„Myslím, že vím, co myslíš," pousmál se na mě a já se trochu zarazila. Jak by to z něčeho takového mohl jako poznat? 

„Řekl bych, že jsi do naší Vráničky jednoduše zamilovaná, milá zlatá," vybalil na mě a já chvíli jen bez mrknutí koukala. 

Pak jsem se začala strašně smát. 

Větší blbost jsem ještě neslyšela.

„Jasně, dobrej vtip, já a zamilovaná? Do Kuby? Tak to těžko" usmívala jsem se, ale jen při zvuku jeho jména ucítila lehké šimrání.

„Že ne? A co jsou tedy ty červené tváře?" popíchl mě a dloubl mi prstem do líčka. „A ten přiblblý úsměv?"

„Jen je mi horko," namítla jsem.

„A z čeho asi?" posmíval se mi, „není to náhodou proto, že sis při vyslovení jeho jména vzpomněla na to, jak vypadá jeho tělo, když se mu zpocené tričko lepí na svaly a jaké by bylo moct prostě natáhnout ruku a sáhnout si na něj?"

Při každém slovu, které vypustil z úst červeň v mé tváři nabírala na odstínu a horko stoupalo, až hrozilo, že se tu uvařím. 

„Jaké by to bylo, kdyby se on dotkl tebe. Co kdyby se-"

„Dost, dost!" přerušila jsem ho a zakryla si uši. Přesto jsem však mohla slyšet jeho uchechtnutí.

„Jak bys tohle sakra mohl vědět?" vyhrkla jsem a následně si uvědomila, co jsem řekla a okamžitě připlácla ruku na pusu.

„Jsi dost průhledná, víš?" opřel se o polštář s spokojeně hleděl do zdi. 

„Co prosím?" ohradila jsem se, protože to rozhodně znělo jako urážka.

„Je to tak, alespoň pro mě. Měla bys mi ale vlastně děkovat," řekl a já vytáhla obočí nahoru.

„Za co jako?" usmála jsem se nechápavě.

„Víš jak těžký bylo říct to? Příčilo se mi každý slovo, co jsem řekl," stěžoval si, ale poznala jsem v jeho hlase smích.

„Nikdo tě nenutil ty blbosti říkat," připomněla jsem mu a otočila se k němu.

„Přiznej se ale, že byla ta představa příjemná," šťouchl do mě a já se rozhodla ignorovat, co vlastně řekl.

„Nikdy," vyprskla jsem se smíchem a vrhla se proti němu s nejistým účelem, prostě předstírat, že ho jdu zmlátit.