Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

25. kapitola

Zalehla jsem do postele a až v tu chvíli na mě dolehla skutečnost toho, co se ráno stalo.

Opravdu jsem spala v jeho náručí? Je to vůbec možné, nebo si to můj mozek jen představuje? Cítila jsem se v tu chvíli jako v nějakém romantickém filmu. Bylo to doslova dokonalé.

Stále jsem viděla, jak se na mě podíval, ta něha v jeho očích. Stále jsem slyšela jeho hlas, říkající mi, že mi to sluší. Nikdy mi nikdo nic takového neřekl.

Jen jsem na to pomyslela, začala jsem se usmívat, ale zároveň cítila někde uvnitř provinilý pocit, že bych to vůbec neměla dělat. Nic z toho. Co se děje není správné a to ani nevím, co se to vlastně děje. Možná je tohle u něj normální. Možná je to normální u všech. Vím však, že já bych neměla být jedna z těch, u kterých by si toto dovolil. Na druhou stranu, nebyl to on, kdo přišel a zajímal se o toho druhého. On vlastně neudělal nic.

Po takto proležené pauze jsem vyrazila na stadion na trénink a uvnitř se modlila, aby kluci nic netušili.

Vešla jsem do místnosti pro trenéry a tam se převlékla. Vzala si hokejku a došla k ledu. Tam jsem si sundala chrániče z bruslí a už si jen užívala ten dokonalý zvuk bruslí rozřezávající led.

Tuto mou chvilku přerušily zvuky smějících se kluků a já musela protočit očima nad tím, jak jsou hluční.

Začali vjíždět na led a já čekala, až se přibližně rozbruslí. Kari začal hned na to říkat, co se bude dnes dít a já trochu vzadu za ním nenápadně pozorovala obličeje hráčů. Ne, že bych hledala nějaký konkrétní.

Došlo mi, že si kluci začali postupně mého pohledu všímat a pokaždé, co se mé oči setkaly s jinými, viděla jsem tentýž vševědoucí výraz a hlavu ukazující na tutéž stranu. Takže to asi vědí. Z tvrdohlavosti jsem odmítla se tam podívat, ale uměla jsem si dost dobře uvědomit, kdo tam bude stát.

Stála jsem stranou a pozorovala kluky, snažila se hledat chyby a věci, které by se daly zlepšit.

Byla jsem celou dobu docela v klidu. I když jsme skončili, nepadly kromě jejich pohledů žádné známky podezření na včerejší noc, a tak jsem se začala uklidňovat. Pak to ale přišlo.

Vešla jsem do kabiny, kde to radostí jen vřelo, ale jakmile mě kluci zaregistrovali, všichni jako na povel ztichli.

„Děje se něco?" zamračila jsem se.

„Nic nic," usmíval se podezřele Smejky a já tušila, že za tím nevězí nic dobrého.

„Mimochodem, jak se ti spalo?" řekl jen tak jakoby se nic nedělo a mně zaskočilo.

„Šlo to," pokrčila jsem rameny, ale pravdě se to ani trochu neblížilo. Tohle stoprocentně nebylo správné vyjádření toho, jak jsem se cítila minulou noc.

„I mně se spalo dobře, když mi tam kdosi nechrápal," zapojil se do toho Šimek.

„Jo, nevíš o tom náhodou něco?" pozvedl obočí Smejkal a já automaticky přejela pohledem po všech, abych našla toho jednoho. Neúspěšně.

„Ani ne. O koho se jedná?" hrála jsem, že o ničem nevím, protože přeci jen, nejdřív zjistím, co ví. Třeba mají jen podezření. Žádný skutečný důkaz toho, že jsem tu v noci byla přeci není.

„Myslím, že moc dobře víš o koho," řekl a následně zpoza zad vytáhl mou černou mikinu, kterou jsem tu včera nechala. Tu samou se kterou jsem stála večer před arénou a všechny zdravila.

Možná přeci jen nějaký důkaz existuje.

„Máš mou mikinu? Super, kdes ji našel?" přišla jsem za ním a chtěla si ji vzít, ale on uhnul.

„Nehrajme tu tohle divadlo, všichni víme, co jste tu včera večer s Havránkem prováděli, jen by nám připadalo fér, kdybychom dostali informace, na kterých místech se to odehrávalo," zadržoval smích a já vykulila oči.

„Co to meleš člověče?" vyděsila jsem se. Doopravdy to mohlo vypadat tak, jak on tvrdí, ale že by tomu doopravdy věřili?

„Sedíš si na vedení, nebo co?" zasmál se Smejky a celá kabina vlastně byla dost ve vysmáté náladě.

„Tady se včera večer nic nedělo," chmátla jsem znovu po svém oblečení, ale on přemístil ruku nad hlavu, abych na ni nedosáhla.

„Tak co tu tedy dělá ta mikina, jestli si dobře pamatujeme, měla jsi ji včera, když jsi odcházela," upozornil mě a já měla chuť ho něčím praštit. Tady a teď.

„Ještě jsem se pro něco vracela," odsekla jsem a vyskočila pro mikinu. „A nakonec, nic vám do toho není. Ani jednomu."

Přejela jsem pohledem po všech a konečně spatřila také Kubu. Seděl vzadu na zemi a tvářil se maličko provinile.

Já se otočila a odešla, protože jsem nehodlala dále poslouchat nějaké výmysly, které nedávají žádný smysl.

Nevím, co jim Jakub nakecal, ale byla jsem si jistá, že tohle někdo odnese.