Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

44. kapitola

Strávila jsem zbytek dne u práce. A když říkám zbytek dne, myslím doslova zbytek dne. A ještě kus toho dalšího. Nechtěla jsem jít spát. Přestože má víčka těžkla a mysl volala po odpočinku, já se přemlouvala, abych zůstala vzhůru. Nechtěla jsem usnout a žít nevědomky v úžasném světě, kde je vše, co jsem si kdy přála, a pak se probudit sem a zjistit, že nic z toho není a nikdy nebude pravdou. Jakoby se mi ty sny vysmívaly. Nesnesu znovu a znovu to zklamání ráno. Ani to, že pak celý den přemýšlím nad tím snem a přeji si, aby se stal realitou.

Kopla jsem do sebe tu noc už asi čtvrté kafe a znovu se pustila do práce. Sledovala jsem znovu a znovu to samé video, dokud jsem nenašla nejlepší způsob jak zabraňovat všem špatným situacím. Ani tak to nebylo dost. Připadalo mi, že to stále není vše, že toho nedělám dost. Že já nejsem dost. A taky že nejsem.

Pro nikoho. Nejsem dost pro trenéry, kteří ode mě očekávají totéž, co od sebe. Nejsem dost na to, abych mohla studovat to, co mě baví. Nejsem dost pro Kubu, který by mohl mít jakoukoli jinou nádhernou, hubenou, milou, vtipnou, starostlivou holku, kterou by chtěl. Nejsem dost ani sama pro sebe. Nedokážu se mít ráda, protože vím, že mě nikdo jiný nemá rád. A zároveň vím, že pokud se nemám ráda já sama, jak by mě mohl mít rád kdokoli jiný?

Neuvědomila jsem si, že mi už nějakou dobu po tvářích stékají slzy, že video skončilo a teď místo toho doslova řve z počítače jiné s větší hlasitostí a že někdo už nějakou dobu klepe na dveře. Po zjištění těchto věcí jsem rychle stopla video a otřela si slzy. Věděla jsem, že mi to nebude moc platné. Mé oči vždy zčervenají a jsou rudé ještě dobrou půl hodinu. Druhý den je pak mám vždy opuchlé, to se však dá dost dobře zamaskovat řasenkou.

Teď už jsem ji nanést nestíhala a stejně tak jsem nemohla nic udělat s mými ulepenými tvářemi.

Přešla jsem ke dveřím a zatřásla hlavou. Nasadila jsem úsměv a ještě se pořádně nadechla. Pak jsem otevřela dveře.

Zpoza nich se na mě vyvalil člověk, který se očividně opravdu hodně chtěl dostat dovnitř.

Musím vůbec říkat, kdo to byl? Proč je pořád všude? A vždy v tu nejméně vhodnou chvíli.

Podíval se mi hluboko do očí a mně bylo hned jasné, že ví všechno.

„Co se stalo?" můj úsměv ho nepřesvědčil tak, jako všechny před ním.

„Nic, co by mělo?" zvedla jsem koutky ještě o něco víc a snažila se přitom působit uvolněně.

„Máš zarudlé oči," konstatoval, jako bychom to už dávno oba nevěděli.

„To se ti musí jen zdát, je pozdě, jsem jen unavená," přesvědčovala jsem ho a doufala, že řekne prostě 'aha', jako všichni ostatní.

„To jsi byla i večer, i po cestě, i dopoledne na tréninku a i včera a předevčírem," nenechal toho. Nenechal toho. Chtěl mi pomoci, já to však neviděla.

„Já vím, jen," nevěděla jsem, co říct. „Mám toho hodně na práci."

„To ale nevysvětluje ten pláč," pokračoval dále.

„Žádný nebyl," připadalo mi, že každá má další lež nějak zpochybňuje tu předchozí.

„Nejsem slepý, vidím, že se trápíš," chytil mě za paži a najednou se úplně změnila atmosféra.

Mé srdce na mě křičelo, ať ho políbím. Ať ho obejmu a už nikdy nepustím. Chtěla jsem, aby tu ruku už nikdy nesundal.

„To je v pořádku," to bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„To tedy není," přidal na naléhavosti a lehce zvýšil svůj stisk.

Nervózně jsem polkla a čekala, co řekne.

„Ty pomáháš mně, nech teď mě zase pomoci tobě," jeho pohled byl ztrápený.

Ani nevíš, jak moc bych si přála ti to říct Kubo. Ani nevíš, jak moc. Ty by ses na mě ale pak už nikdy nedíval stejně. Nikdy by ses mě nedotkl. Už nikdy bych neviděla ty tvé jiskřičky v očích, když se směješ. Dával by sis v mé přítomnosti pozor, abys neudělal něco, co bych mohla špatně pochopit. Myslel by sis, že si každý tvůj pohyb vykládám jinak. Už by nic nebylo stejné. Ani teď už není, ale to ty nemusíš vědět.

„Nic se neděje," opakovala jsem a on zavřel oči a spustil svou ruku podél svého těla.

„Samozřejmě, že se něco děje!" vypadalo to, že mu došla trpělivost. „Vidím, jak tě něco trápí. Pokaždé, když jsi mezi námi se to snažíš skrýt za úsměv. Já tě ale vidím v těch chvílích, když si myslíš, že se nikdo nedívá. Jak si všechno vyčítáš. Možná dokážeš předstírat úsměv, ale ten smutek ve tvých očích prostě skrýt nedokážeš."

„Proč mi prostě neřekneš, co se děje?" trochu se zase uklidnil, „můžeš mi věřit, já se ti budu snažit pomoct."

V srdci jsem cítila smutek a vztek zároveň. Všechno se ve mě míchalo, ale navenek jsem se stále usmívala, co to šlo. Na jazyk se mi opět drala ta samá slova: ,Nic se neděje. Vše je v pořádku.' Tentokrát už jsem se je však neodvážila vyslovit.

„Nemusíš se usmívat. Vím, že to není upřímné," řekl a já nevěděla, co udělat.

Nechtěla jsem, aby zjistil, že mi něco je. To už ale bylo pozdě. Já to ale ještě chtěla napravit. Nechtěla jsem, aby mě vnímal jako slabou a hloupou, že se trápím kvůli takové blbosti. Přála jsem si vrátit čas o pár hodin dříve a prostě jít spát. Překonat pak ráno a opět předstírat, že je to ok. Dříve nebo později by to ale asi stejně prasklo. Tak jsem prostě mlčela.

„Nic mi na to neřekneš?" lehce se zamračil.

Ticho.

„Nestojím ti ani za odpověď?" do tváří se mi znovu hrnuly slzy a já je chtěla zastavit. Zavřela jsem oči, ale moc pozdě. Jedna kapka se překulila přes okraj a sklouzla mi po tváři.

Zaklonila jsem hlavu, aby netekly další a následně ji sklopila, abych schovala obličej za závoj svých vlasů.

Když jsem se nadechla, a začala mluvit, můj hlas byl rozklepaný a tichý.

„Jakube, prosím odejdi," zašeptala jsem a couvla zpět do pokoje.

„Prosím, neplač," viděla jsem ten starostlivý pohled, přestože jsem měla sklopenou hlavu.

„Odejdi, prosím," šeptala jsem dál, ale on si stoupl do dveří. „Jdi pryč!"

To už jsem měla problémy držet vzlyky a slzy tekly jedna za druhou.

„Chci ti pomoct," opakoval a přibližoval se ke mně. Nevšimla jsem si, kdy se to stalo, ale najedou byly zavřené dveře a my oba byli v mém pokoji.

„Já o tvou pomoc nestojím!" zakřičela jsem v přívalu paniky.

„Já vím, že ne," zašeptal, rychle zkrátil tu vzdálenost mezi námi a objal mě. Co nejpevněji a nejláskyplněji dokázal.

Cítila jsem to. Tu lásku, kterou vkládal do svých paží a předával ji mně. Cítila jsem se v jeho objetí tak bezpečně, schovaná před světem. Jakoby existoval jen on a já.

A já už to v sobě nedokázala zadržovat. Zhroutila jsem se mu do náručí. Držel mě pevně a odnesl mě na mou postel. Tam si sedl vedle mě a nepouštěl mě ze svého objetí. Snažila jsem se za všech sil zadržovat vzlyky a stále si utírala slzy.

„Nemusíš to v sobě držet, nech to proudit ven," zašeptal mi do vlasů.

Zhluboka a přerývaně jsem se nadechla a poslechla ho. Už mě nezajímalo, že to ví. Nechala jsem slzy stékat a máčet jeho tričko. Mé tělo se otřásalo pod přívalem nových a nových vzlyků a on ho pevně držel.