Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

6. kapitola

Nemohla jsem se přestat smát. Vím, že to nebylo noc hezké a Maty mi to také díval svým obličejem hezky najevo, ale viděla jsem, že jen stěží zadržuje smích.

„Takhle nemůžeš podat nikomu rozhovor," smála jsem se dál a někteří kluci se cestou do kabiny zastavovali, aby se podívali, co tu na chodbě řešíme. „Zníš jako holka."

„Já za to nemůžu, vždyť-" přerušila jsem ho ale zase já s dalším návalem záchvatu smíchu a tentokrát ke ke mně přidalo i pár hráčů. 

„Strhnul by sis strašnou ostudu," přesvědčovala jsem ho, protože mu doopravdy přeskakoval hlas o oktávy výše a působil dojmem, že v mladistvém věku nikdy nemutoval.

„A co mám asi tak dělat?" vyjekl, přestože bylo vidět, že nechtěl. Kundrátek vedle mě už to nevydržel a skácel se se smíchem k zemi.

„Dělej to, co já," pobídla jsem ho a postavila se jako gorila. Pak jsem začala vydávat zvuky co nejhlubším hlasem jsem zvládla. Asi jsem vypadala jako debil, ale to mi mohlo být docela jedno.

Tehdy už se začal smát i Blumka a za doprovodu ostatních se ke mně přidal. Tak jsme tam tak stáli, přibližně šest hokejistů a jedna trenérka a společně jsme vydávali hluboké zvuky jako gorily, které zápasí. Lidé se na nás divně otáčeli, ale my jsme z toho měli jenom srandu. Jakmile už musel Maty jít, jeho hlas zněl jako normálně, ale nemohl se přestat smát. My jsme se všichni už v lepší atmosféře přesunuli do kabiny, kde na nás čekal zbytek týmu předvádějící totéž, co my před chvílí. Všichni se na nás ksichtili a vypadali, že si to užívají. I trenéři se usmívali.

Přesně to byl můj záměr. Chtěla jsem, aby jsme se všichni cítili jako po večerech, kdy se kluci společně smáli na pokojích a já je slyšela až do toho svého. Aby se uvolnili a věřili si navzájem.  V tomto zápase jsem z nich totiž zatím neměla pocit jednotného týmu. Spíše se soustředili, aby byli všude včas a nespletli střídání. Já jsem ale potřebovala, aby naše střídačka žila a aby z nás byl cítit ten pocit, kdy se i diváci doma u televizí dojetím rozbrečí. Takhle totiž Česká republika vyhrává. A samozřejmě také chci, aby si to kluci užili. 

Následně se všichni nečekaně sesypali na Davida Jiříčka a řvali a řvali a řvali. S trenéry jsme to s úsměvem pozorovali a Jalonen vypadal více než potěšen tímto naladěním.

Třetí třetina už podle toho taky vypadala. Třetí gól přišel hned ze začátku naší přesilovky ve třetí minutě třetí třetiny a dal ho náš mladý, ze začátku nervózní, obránce. Naše střídačka doslova vybuchla. Skákali, objímali se, mlátili hokejkami všude okolo a zpívali 'zbláznilo se páže'. Měli jsme strašně dobrý pocit a myslím, že tehdy jsme si byl jistí, že vyhrajeme. Přestože v dalších vteřinách jsme pokazili střídání, protože jsme chvíli hráli v šesti, skóre se nám povedlo udržet a po skončení dalšího trestu dokonce i o dva navýšit.

V padesáté minutě zápasu jsme se docela nasmáli, protože David Jiříček byl nechtěně vyhozen na naší střídačku a Vrána ho musel tahat zpět na led, aby mohl pokračovat v zápase. On se nějakou dobu jen tak houpal ohnutý přes mantinel, než ho spoluhráči ze střídačky se smíchem a narážkami vyhodili ven.

Trocha smutku přišla ve chvíli, kdy dali Britové svou první branku. Přestože se Šimek opravdu snažil jejich úniku zamezit, stihl pak už jen praštit do protihráčovi brusle hokejkou, načež Lake zavrávoral a po svém gólu narazil do mantinelu. Jasně jsem viděla, jak Dostál zatínal zuby, aby vydržel bolest, kterou mu poraněný sval způsoboval a měla chuť ho ihned stáhnout z ledu. Slíbila jsem mu však, že nic neřeknu a on mi slíbil, že když tak přijde, takže jsem mu musela věřit.

Radim se sklesle vracel na střídačku a já mohla uhodnout, co se mu v tu chvíli asi tak honí hlavou.

„Šimi?" oslovila jsem ho a on ke mně s povzdechem vzhlédl.

„Nic si z toho nedělej, není to tvá chyba," ujišťovala jsem ho a doufala jen, že tento talentovaný obránce psychicky nevypadne na zbytek zápasu.

„Děkuju, ale na tom už stejně nesejde, gól padl, jen mě mrzí, že jsme Dotymu nedopřáli tu nulu," zamyslel se, a pak se obrátil k ledu a neřešil to.

Já se musela pozastavit nad tím, jak je tento muž obětavý a nesobecký. Nevím co má ten jeho tým za problém. Každý jiný by skákal radostí, mít takového týmového hráče, ale oni mu prostě museli lhát a připravit ho tak o značnou část sebedůvěry.

Nebudu tady lhát, chtěla jsem naší sázku s Langhamerem vyhrát. Zatím všechno hrálo do karet jemu, protože poslední i první branku dal Matěj. Možná proto jsem se také v dalších minutách prosadila o to, aby jsme strčili Vránu na chvilku do první formace místo Matyho, protože Krejčí s Romanem jsou typy hráčů, které on potřebuje. Znovu se ale ukázalo, že prostě nemá štěstí. Měl tolik krásných šancí, ale vždy mu to těsně před střelou někdo zblokoval, nebo mu odskočil puk. 

S hlavou zaplněnou myšlenkami jsem pozorovala Skleničku se Smejkalem a Hertlem, jak si uvolněně povídají u střídačky a něčemu se smějí, když si Britové vzali oddechový čas. Byla jsem ráda, že Smejkal s úsměvem přešel tu jeho trefenou tyčku. Jasně tím dával najevo, že si věří a že nemusí nic řešit, abychom vyhráli. 

Při nástupu na vhazování v útočném pásmu jsem si všimla jedné zvláštní věci. Pozorovala jsem Vránu, jak bruslí kousek za zbytkem formace od místa, kde si před tím povídal s Markem. Viděla jsem, jak jeho pohled zalétl ke mně a nedokázala dohlédnout na to, jak se tváří. Na to se předklonil k ledu, jakoby snad něco hledal. Pak sáhl rukou na led, něco z něj sebral a hodil si to do rukavice. Narovnal se a tvářil se jakoby nic, ale mně to připadalo zvláštní, protože jsem si nevšimla, že by na ledě něco leželo. Hned na to pak vystřelil krásnou střelu.

Chvíli před koncem padl další gól, ale podle rozhodčích neplatil. Jirka se totiž prý trefil rukavicí, ale hokejkou pak už ne. Po potvrzení neplatného gólu se nám i Čeče přiznal, že si není jistý, zda se hokejka puku dotkla. Kromě blbého vyloučení Červuse pul minuty před koncem se nic nezměnilo a my tak v prvním zápase mistrovství s přehledem zvítězili.

Jakmile zazněli první tóny české hymny, po těle mi proběhl mráz. Neznala jsem lepší pocit, než stát po boku svých přátel, pozorovat českou vlajku, jak stoupá vzhůru a slyšet naší hymnu. Neznám žádnou, která by se jí dokázala vyrovnat. 

A také neznám nic, co by se dokázalo vyrovnat radosti týmu, když vyhrají.