Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

41. kapitola

„Sluší jim to," poznamenal někdo a já ještě nebyla ve stavu, abych si uvědomovala, co to znamená.

„Neměli bychom je vzbudit? Za chvíli tam budeme," zeptal se jiný.

„Jen je nechme, chci vidět ty jejich obličeje," bavil se někdo další a já pomalu začínala přicházet k sobě.

Trochu jsem se uvelebila, protože mě bolelo za krkem a donutila se otevřít oči. První, co jsem viděla byla modrobílá látka a bílý zip. V pozadí jsem zahlédla sedačku autobusu, ale nedocvaklo mi, co se děje.

Maličko jsem pootočila hlavou, a vzhlédla pro mě vzhůru. Naskytl se mi pohled na uvolněnou tvář, na kterou bych byla schopna hledět celé hodiny.

Najednou mi došlo, kde se nacházím a celý smysl těch slov.

Kuba ležel částečně na obou sedačkách a hlavu měl opřenou napůl o okno a napůl o sedačku, aby ji neměl úplně zalomenou. Já jsem ležela plnou vahou na něm a nohy jsem měla skrčené tak, aby se o ně nikdo nezabil, kdyby procházel v uličce. Vykulila jsem oči a netušila, co bych měla udělat.

Chtěla jsem prostě dělat, že stále spím, abych si mohla užívat Kubovu těsnou přítomnost o chvíli déle. Nechtěla jsem však, aby mu to bylo nepříjemné, až se vzbudí.

Naposledy jsem se nadechla a nasála tak jeho omamující vůni připravena se s výdechem zvednout. Následně mi však došlo, že má své silné ruce obmotané kolem mého těla a stejně tak já kolem toho jeho.

Můj pokus se vymanit z jeho sevření způsobil, že se začal probouzet a já zazmatkovala. Rychle jsem ho pustila a opřela se o sedačku vedle, abych se mohla zvednout.

V tomto pohybu mi však zabránil on, když svůj stisk zesílil a zastavil mě tak.

„Zůstaň u mě," zachraptěl tím nejtišším a nejkrásnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. Do tváří se mi nahrnula červeň a srdce se opět rozbušilo. Nedokázala jsem zpracovat jeho slova, ale nebránila jsem se, když zatlačil do mých zad a přitisknul si mě ke svému tělu co nejtěsněji bylo vůbec možné.

Srdce mi bilo na poplach a já cítila jeho pulzování až v hlavě. Najednou se zdálo jako nadlidský úkol vymáčknout ze sebe jediné slovo, nebo se pouze minimálně pohnout. Měl nad mým tělem naprostou kontrolu.

Nedokázala jsem mu nijak odporovat, ale vlastně jsem ani nechtěla. Přítomnost ostatních jsem úplně vypustila z hlavy.

Už jsem neusnula, to však neznamená, že bych si zbytek cesty neužila. Co jsem tak tušila, Kuba opět usnul. Já byla moc ráda, že jsem už byla odpočatá dost a mohla tak vnímat celou tu dobu, kdy jsem byla celým svým tělem namáčknutá na něm.

Najednou však autobus zastavil a mně po pár vteřinách docvaklo, že už jsme na místě. Nenapadlo mě, co udělat, a tak jsem předstírala, že stále spím.

„Tak co vy dvě hrdličky, vstáváme!" křikl podle hlasu nejspíše Smejkal.

Trošku jsem zazmatkovala, protože jsem nevěděla, v jakou chvíli bych se měla 'vzbudit', a tak jsem sebou jen trochu trhla, ale dále předstírala spánek. Kdo ví, zda mi to ostatní uvěřili, každopádně Kuba ne.

„Jsi vzhůru?" zašeptal velmi blízko mého ucha a mohla jsem hádat, že to nikdo jiný neslyšel.

„Mhmm," zabručela jsem neurčitě a trochu se zavrtěla, abych našla příjemnější polohu.

Zaregistrovala jsem, že se Kuba ostře nadechl a jakoby nervózně polknul .

Mě však začala bolet záda, a tak jsem se pokusila přetočit více na bok, abych nemusela být tak divně zkroucená.

Kuba mi v tom ale zabránil. „Prosím tě," vydechl už docela zoufale. „Nešij sebou tolik."

Vůbec jsem nepochopila, co bylo špatně.

„Umm, promiň, jestli jsem moc těžká. Klidně slezu," zamumlala jsem trochu poníženě, přestože vstávat byla ta poslední věc, kterou jsem si v tu chvíli přála udělat.

„Ne to není tím, jen" odmlčel se. „Už se nehýbej."

„Haló, my jsme tady taky!" ozval se znovu Smejkal. „Už jsme na místě."

V tu chvíli jakoby si až můj mozek plně uvědomil, kde se nacházíme. Vykulila jsem oči a trochu se odtáhla od Kuby. Následně jsem ve vteřině úplně slezla a stihla u toho Kubíka ještě omylem zasednout. Teda Kubu. Ne. Vránu.

Posbírala jsem si svůj batoh a tašku a tryskem se dostala z autobusu.

Ještě jsem zaslechla Smejkalovu další poznámku. „Tak Vrána, myslím, že máš malý problém," zasmál se.

,,Buď zticha," varoval ho Vrána ale v jeho hlase jsem možná zaslechla trochu ponížení, či zmatku.

Co měl Kuba za problém už jsem se nedozvěděla, protože mě ovanul chladný finský vzduch a já se otřásla zimou, když jsem vystoupila.

Nebudu lhát, zajímalo mě, o čem Smejky mluvil, ale nechtěla jsem je odposlouchávat.

Šla jsem okamžitě pomoct zbytku týmu s vyndáváním našeho obřího nákladu. Zrovna jsem se snažila táhnout jednu z těžších tašek, zřejmě se v ní nacházelo hráčské vybavení, když Kuba konečně vyšel z autobusu.

A nestačila jsem se divit. Tu krásnou modrobílou mikinu, která mu tak strašně moc slušela, měl zavázanou kolem pasu.

Jak to, že mu není zima? Napadlo mě a on vlastně ani nevypadal, že by mu bylo zvlášť teplo. Následně jsem se zahleděla na jeho odhalené ruce. Jak to, že jsou tak dokonalé?

Doslova jsem se na něj nemohla dost vynadívat. Asi jsem byla mimo, protože mě z transu dostal až pohyb v mě těsné blízkosti. Někdo chytil poutka tašky a převzal si ji. Prohlédla jsem na dotyčného a byla mile překvapena.

,,Wanna some help?" zvedl obočí a přehodil si tašku přes rameno, jakoby nevážila ani půl kila.

,,Yeah," vydechla jsem stále překvapena z jeho náhlého zjevení. ,,Help is always useful."

,,Hi," vzal mě kolem ramen a pokračovali jsme ke vchodu, kam jsme odnášeli tašky.

,,Hi," zopakovala jsem po něm, ale v hlavě se mi stále objevovaly myšlenky na Kubu.

„How're you doing?" pokračoval v konverzaci, ale bylo znát, že toto říká v rychlosti jen proto, aby pak mohl říct něco jiného.

„Fine."

,,By the way, I've seen that look," pohlédl na mě a já sklopila pohled k zemi. Jistě že ho viděl. Vždyť jsem se to ani nesnažila nijak skrýt.

,,It was clear to me even then. You're in love with him, aren't you?" zeptal se a ani se nepokoušel ztišit hlas.

Vylekala jsem se a rychle se rozhlédla okolo sebe. Naštěstí nikdo nikde.

,,Maybe" broukla jsem s pohledem stále upřeným na své nohy. Proč jsem mu to vlastně říkala? ,,But it doesn't matter."

,,Why?" doslova jsem v jeho hlase slyšela, jak nakrčil obočí.

,,He doesn't love me, so," nechala jsem větu vyznít do prázdna a připadala si trochu trapně.

,,That he doesn't love you? Ale you kidding me? Even blind man would know that you are special to him," snažil se mě přesvědčit, ale bohužel to nebyla pravda.

,,Thanks, but no," zamítla jsem to a nechtěla se o tom dále bavit. Vlastně jsem se nechtěla vůbec bavit. Chtěla jsem raději zalézt do postele a hlavně si od tohoto všeho odpočinout.