Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

26. kapitola

„Co bys řekla na odplatu?" překvapil mě v popoledním volnu Pasta, když vtrhl do mého pokoje naprosto bez zaklepání.

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, došlo mi, co tím myslel. „Záleží, na koho by byla plánovaná."

„Na koho bys chtěla," ujistil mě a já si bezděky vzpomněla na Kubu, který tu stál tehdy večer a říkal podobnou větu.

„Sama to ale nevím, co se vlastně stalo ráno?" zeptala jsem se a očekávala odpověď která se nám nebude líbit.

„Vrána tam doslova vlítl a začal se hned omlouvat. Samozřejmě hned všechny zajímalo, kde přes noc byl. V pokoji totiž ne. Toho bych si myslím všiml, kdyby v té posteli někdo spal. Jakmile se Kari prořekl, že jsi nebyla ráno na poradě, všem to bylo hned jasné. A po tom, co se našla tvá mikina," nechal větu vyznít do prázdna.

To je trapné! Chytla jsem se za hlavu, ale musela uznat, že Kuba za to doopravdy nemohl. 

„Tak cos vymyslel?" povzdechla jsem si a jemu se rozšířil úsměv.

„Tak koukej, nejdřív musíme sehnat nůžky, chrániče, náhradní vybavení od kustodů" vzal mě kolem ramen a vyrazili jsme neznámo kam. 

Do arény. Do kabiny, kam David zamířil se zlomyslným úsměvem po tom, co mi vyjmenoval vše, co budeme potřebovat. Byl to pořádný seznam věcí a já si nebyla jistá, že to všechno seženu. 

„Proč ty mi vlastně pomáháš?" napadlo mě a on se na mě otočil.

„Jen jsem neměl co dělat. Dneska je tu docela nuda," pokrčil rameny a dál hledal nějaké věci v tom bordelu, co tu měl Smejkal.

Nestříhala jsem lepenku na kusy dlouhé přibližně půl metru a zrovna je namotávala zpět na zbytek lepicí pásky, když Pasta přiběhl a jednu mi vzal. 

„Hele!" napomenula jsem ho a zvedla se. „Víš, jak dlouho se tu s tím dělám?"

„Však jo, já ti to neberu," pokrčil rameny a začal lepit pásku zespodu na brusle. Vlastně mi to přesně teď vzal. Neměla jsem nejlepší náladu a myslím, že normálně bych ani nic neřekla v tu chvíli jsem však byla naštvaná.

„Proč sis ji nemohl vzít odněkud jinud?" štěkala jsem na něj a on se na mě překvapeně otočil.

„Ty máš krámy?" zeptal se dost překvapeně.

„Cože prosím!?" nemohla jsem uvěřit svým uším. 

„Jsi nějaká rozladěná, co se vlastně včera stalo?" sedl si a koukal na mě.

Vydechla jsem a taky si sedla. „Ale nic, promiň, asi je toho na mě teď moc," omluvila jsem se mu a byla sama na sebe naštvaná za to, jak přehnaně jsem se chovala.

„Tak mi řekni, co se děje," pobídl mě, ale já si nebyla jistá, zda chci, aby to někdo věděl.

„To je dobré, pojďme to dodělat. Ať to stihneme, než začne trénink," hodila jsem to za hlavu a po celou dobu jsme se k tomu už nevrátili.

Stála už jsem na ledě, jako obvykle a jen čekala, až se tady objeví. Po chvíli jsem opravdu zahlédla Jirku, jak s naštvaným výrazem dupe k ledu. S uspokojivým výrazem jsem si představovala, jak se vztekal, když se mu páska po každém půl metru "roztrhávala" a on si tak nevěděl rady, co s tím.

Viděla jsem, jak si strhává chrániče a je připravený vstoupit na led. Vzadu za ním už byl chumel chichotajících se hokejistů, kteří jen čekali, co se stane.

Smejkal vstoupil na led a protože mu brusle jaksi taksi nejeli, rozplácl se. Všichni, včetně mě se rozesmáli. Smejky zvedl hlavu ze studené plochy a s nadávkami se vrátil.

„Přísahal bych, že jsem si ty chrániče sundával," zaslechla jsem, když sundával druhé chrániče, které jsme museli s Davidem trochu uzpůsobit, aby se na ně vešly ještě druhé.

Konečně bez chráničů se odrazil od země a dopadl na led, ale opět skončil obličejem na ledě. To už to spousta kluků nevydržela a skáceli se k zemi. Smejkal byl doslova nasraný. Sedl si na zadek a kontroloval své nože. 

Jakmile si všiml průhledné pásky, vydechl a zněl u toho jako nějaké hladové zvíře. Snažil se pásku sundat, ale protože mu to nešlo, musel nakonec někoho požádat o pomoc. Mě.

„Tak mi s tím pomůžeš?!" křikl na mě a já s úsměvem nadzvedla obočí.

„A co kouzelné slůvko?" provokovala jsem ho.

„Hhh! Prosím," zamumlal si pod vousy.

„Cože jsi říkal?" předstírala jsem, že jsem ho přeslechla.

„Prosím!" zvýšil hlas a já už se nad ním slitovala a odlepila tu pásku. 

Další smích se ozval tehdy, když Smejkal dostal puk a měl s ním jet na bránu, ale námi nově omotaná páska, která po novém upravení lepila z obou stran se přilepila k ledu a vyklouzla mu z ruky. Lehce zavrávoral a otočil se zpět ke své hokejce. Ve tváři byl skoro rudý vzteky. Zbytek týmu byl ve skvělé náladě.

Smejkal naštvaně odpochodoval z ledu a na zbytek tréninku už se nevrátil. Já byla naprosto spokojená.