Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

13. kapitola

Věc, kterou bych před mistrovstvím určitě neřekla, byla, že se budeme hned po druhém dni s jedním z nás loučit. Stáli jsme před hotelem všichni v půlkruhu a sledovali Simona, jak si dává všechny své věci do taxíku, který ho měl odvézt na letiště. Nikdo nevěděl, co by měl říct. Jestli by měl být smutný, nebo naštvaný, každopádně jsme si už všichni přáli, aby tato chvíle skončila. 

Dominik se ještě naposledy otočil na nás a ve tváři se mu zračilo ponížení. 

„Chtěl jsem se vám všem ještě před odjezdem omluvit. To, jak jsem se choval, ode mě bylo špatné," pohlédl na mě a pak zatřásl hlavou, „víc než špatné, neodpustitelné. Jsem si vědom, co všechno jsem zkomplikoval a beru včerejší prohru celou na sebe. Byla to má chyba. Nebudu se vám tu vymlouvat, že mám teď nějaké rodinné potíže, protože ani tak by to nebylo přípustné. Omlouvám se vám hoši, že jsem vám trochu pocuchal s partou. Omlouvám se trenérům, že jsem to tak zkomplikoval. I'm sorry Kari and I want to thank you for what you did for me. A samozřejmě se omlouvám naší trenérce, protože tobě jsem ublížil nejvíc. Děkuju, že jsem tu s vámi mohl být."

Všichni jen nepřítomně kývli, ale jinak se k ničemu dalšímu neměli. Pohlédla jsem na všechny vedle sebe a trošku se zamračila. 

Když Dominik viděl, že to je konec všeho mluvení, otočil se, že nastoupí, ale mně by tohle svědomí nedovolilo.

„Počkej přece," zastavila jsem ho nakonec a doufala, že tohohle nebudu později litovat. Otočil se a koukal na mě, jakoby netušil, co bych mohla udělat.

Já se k němu rozešla a přestože jsem z něj měla stále trochu strach, semkla jsem ho v lehkém objetí. Vypadal dost překvapený, ale na chvilku objetí opětoval. Pak jsem se odtáhla a zhluboka se nadechla a vydechla.

„Také jsme rádi, že jsem tě tu měli. I přes všechny ty špatné okamžiky tu bylo pár světlých, kdy jsme za tebe byli rádi," řekla jsem nakonec, protože bych ho nemohla nechat odjet s vědomím, že si bude vyčítat, že tu byl jen na obtíž.

„Děkuju ti," naposledy se usmál a pak nastoupil do auta, které se pár vteřin na to rozjelo pryč. 

„Fajn," tleskla jsem a otočila se na ostatní. Snažila jsem se ignorovat ty výrazy a koukla na Kariho, který začal hned na to vysvětlovat plán dne.

Ztratili jsme bod s Rakouskem. S Rakouskem.

To byla jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě, když jsem uslyšela následující den sirénu ohlašující konec základního času.

Celý tým byl v hrozném stavu. Připadalo mi, že už ani nehrajeme hokej. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ze všech týmů jsme ten bod darovali právě jim. Absolutně s to nezaslouží. My jsme lepší, to je všem jasné, ale tento zápas byl jedna velká katastrofa. 

Po odjezdu Dominika jsme museli lehce promíchat sestavy, ale očividně se nám to vůbec nepovedlo. Nešlo ale jen o to. Všichni byli jako spící panny. Nesnažili se a nebojovali. Nejhorší bylo, že dorovnávací gól Rakušanů přišel třicet sedm vteřin před koncem. Nedokázali jsme to tu půl minutu udržet a nechali jim to. 

Nesnáším prodloužení. Jen to sice jen pár minut, ale je to o štěstí. Nemusí tak vůbec vyhrát tým, který je lepší a vždy je to hrozný stres. Tentokrát však ani v následujících pěti minutách branka nepadla. Musela jsem se soustředit a hodit za hlavu to, co už bylo pokažené. 

Následovali nájezdy. Série po pěti. nejdůležitější byl výběr hráčů, ale i pořadí. Ten poslední a předposlední je vždy v tom největším stresu, protože se většinou stává, že rozhoduje jen jediný nájezd.

Byla jsem hodně v pokušení poslat Vránu, protože je to přeci jen excelentní střelec, ale sama sobě jsem si to po jeho dnešním výkonu rozmluvila. Byla jsem si vědoma, že takto jeho sebevědomí nepomáhám, ale teď šlo o dost. Nemohli jsme si dovolit prohrát. Ne s Rakouskem. A určitě ne dnes.

Nakonec šanci dostali střelci, kteří už na mistrovství většinou zazářili, anebo se na ně dalo spolehnout. První jel Hertl, nedal. Pak Roman a následoval Maty. V prvních pěti nájezdech nikdo nedal a mně začínali docházet nervy. Měla jsem chuť na ten led vběhnout, vzít ten puk a strčit ho do tý blbý brány. Vím, že to není tak jednoduché, ale dnes  už bylo těch skoro nějak moc.

Třetí sérii zakončil Rakouský zastupující kapitán, který dal krásný čistý gól. V tu chvíli mi spadlo srdce až do kalhot. Nervozita se vystupňovala na jedenáct a já se začala potit. Vždycky jsem u posledních nájezdů strašně nervózní. 

Smejkal měl šanci vyrovnat skóre, ale dojel příliš blízko, příliš dlouho čekal a už nedokázal zvednout puk tak vysoko. 

Rakušan měl šanci zakončit celý zápas vítězně a málem se mu to taky povedlo. Stačili milimetry a z tyčky by se stal vítězný gól.

Měli jsme jen jednu šanci. Přesně o tom jsem mluvila. Všechno stojí na posledním. Poslední rozhodne, zdali si odneseme dva body a špatné svědomí nebo jeden, ponížení a historickou porážku. V tu chvíli to všechno bylo na Davidovi. 

Bohužel, ten se celý zápas trápil se vším, co měl udělat. Byla na něm vidět lehká křečovitost. Neviděla jsem tu jeho typickou uvolněnou jízdu. 

Přestože se mi nedočkavostí třásly kolena, když Krejčí nastupoval na led, nemohla jsem si nevšimnout naší střídačky, která byla naprosto bez energie. Pár hráčů si sice stouplo, aby lépe viděli, ale jinak na žádné povzbuzování nedošlo. Jakoby to ani nebyl jejich spoluhráč.

Krejčí se rozjel k mému překvapení hodně rovně, zvolil ostrou ránu a minul bránu. Puk šel úplně mimo. Chybělo tomu takových dvacet centimetrů, aby se alespoň dotkl tyčky. Mé naděje se vypařili tak rychle a já už jen sledovala jeho sebekritický a lítostivý výraz, když se vracel ke střídačce. 

Nezajímala mě nějaká prohra ani to, jak to může ovlivnit náš postup. Nezajímali mě Rakušané, kteří se vedle nás tak radovali a v tu chvíli mě nezajímali ani fanoušci, kteří na nás nevěřícně hleděli.

V tu chvíli bylo to jediné, co jsem si přála, vrátit všem našim klukům na tváře úsměv. Chtěla jsem vrátit zpět tu chvíli, kdy byl tento tým opravdu týmem. Dnes tomu nechybělo provedení, kluci na ně bez problémů mají. Tohle bylo v hlavách. 

Ne každé vítězství je stejné. Je totiž veliký rozdíl mezi tím, kdo za konečný výsledek může. Jeden tým mohl být lepší než druhý, nebo ten druhý horší než první. Co se snažím říct je to, že tento zápas neskončil 2:1 pro Rakousko, protože by oni vyhráli. To my jsme prohráli. A všichni jsme si to uvědomovali.