Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

40. kapitola

Po odpoledním dobrovélném tréninku, kterého se účastnilo celkem 14 hráčů jsme se všichni sešli se všemi svými věcmi u autobusu připraveni na cestu dlouhou hodinu a půl do hlavního města Finska - Helsinek. Postupně jsme naskákali do autobusu a protože na mě nezbylo místo u trenérů, byla jsem odsouzena k sezení v zadních částech autobusu s našimi hráči. 

Jediné mé přání bylo, sednout si k okénku a celou cestu prospat. Dělalo mi potíže udržet oči otevřené, když jsem procházela uličkou a hledala volné místo. 

Kluci si mě začali pomalu všímat a něco si vzrušeně šuškat. Pak jsem zaznamenala, jak si v rychlosti na něčem dohodli a pár si jich ve vteřině přesedlo na jiná místa. Moc jsem to nepochopila a šla dál, protože nikde zatím volno nebylo.

Dorazila jsem až k předposledním sedačkám a začínala si představovat, jak si budu muset lehnout tady na zem do uličky a přežít tu celou cestu. Pak se ale ukázalo, že jedno poslední místo přeci jen zbylo. A hádejte vedle koho. Ano správně, byl to Vrána.

Najednou jsem byla naprosto vzhůru. Přešlápla jsem na místě a nervózně koukala různě kolem a čekala, až si mě Kuba, který už pomalu usínal, všimne. Měla jsem takové tušení, že mě v tu chvíli sledovali všichni hráči. 

Nakonec začalo být tomu spáči přeci jen divné, že všichni utichli a podíval se kolem sebe, co se děje. Pohledem setrval na mě a mě proti mé vůli zčervenaly tváře. Čekala jsem, že něco řekne, ale on ne. Jen na mě koukal a mně bylo blbé si vedle něj prostě jen tak sednout.

Tak jsem tam tak v trapném tichu stála, dokud se řidič prudce nerozjel a já se nerozflákala na zemi, protože jsem to nečekala. Hezky jsem si narazila zadek a slyšela, jak se kolem mě ze všech stran ozvalo uchechtnutí. Mohla jsem nad nimi jen protočit očima, sebrat své věci a pokusit se vstát.

V tu chvíli se nade mnou ale objevil Kuba s vykulenou tváří a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát. Já v tu chvíli byla tak vyvedená z míry, že jsem se nedokázala přimět, abych jeho pomoc přijala. Hlavně jsem nechtěla, aby se mi opět rozbušilo srdce, kdybych se ho dotkla.

Zůstala jsem tedy sedět a koukat na něj. V tu chvíli jakoby se snad proti mě spikli všichni tam nahoře a řidič prudce zabrzdil. Tehdy ztratil rovnováhu i Vrána a s menším vyjeknutím dopadl na mě. 

Měla jsem pocit, že v tu chvíli rozmáčkl celé mé tělo. To však nebylo to důležité. Podstatná věc byla ta, že jsem opět mohla cítit, jak mu buší srdce. Jeho tvář se lehce dotkla té mé a mě se ještě více rozhořela. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo a on vypadal, že je na tom velice podobně.

Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval a slezl ze mě. Já se rychle zvedla, posbírala své věci a počkala, než si sedne zpět na sedačku, poté jsem si sedla vedle něj. Strnule jsem seděla narovnaná a nebylo to zrovna příjemné, ale nechtěla jsem na sebe upoutávat žádnou pozornost tím, že bych se hýbala.

Po pár minutách už mi začaly opět těžknout víčka. Vždy jsem zatřepala hlavou a zamrkala, abych udržela sama sebe vzhůru, ale únava nakonec přeci jen zvítězila a já byla do deseti minut tuhá.