Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

59. kapitola

Probudila jsem se, jak jsem později zjistila, hodně brzo a Kuba stále ješte spal, byl neskutečně roztomilý. Ruku měl zamotanou v mých vlasech a na tváři velký úsměv. Vypadal naprosto bezstarostně a šťastně. 

Ruku se mi po chvíli podařilo odstranit a já tak mohla bez problémů vstát. Měla jsem v plánu takhle brzy zaběhnout do jídelny pro snídani, abych se tam pak nemusela potkávat s ostatními.

Potichu, abych Kubu nevzbudila, jsem slezla z postele a ještě se zalepenýma očima došla k tašce, ze které jsem vytáhla to první, co mi přislo pod ruku. Navlékla jsem na sebe větší tričko a nějaké tepláky. V tu chvíli mi vůbec nepřipadalo divné, že mi ani jedno z toho nesedí. Jen jsem chtěla co nejrychleji dojít pro tu snídani.

Než jsem otevřela dveře, tak jsem se ještě ohlédla za Kubou, abych si mohla vychutnat ten pohled. Nakonec mi to nedalo a vrátila jsem se za ním. Věnovala jsem mu lehkou pusu do vlasů. No co, může si za to sám. Nemá vypadat tak roztomile.

Pak už jsem definitivně opustila pokoj, nic netušíc, že její poslední obyvatel už byl nějakou chvíli vzhůru.

Vplížila jsem se do jídelny a děkovala bohu, že už bylo jídlo připravené. Rychle jsem vzala jeden větší talíř a nandala na něj svou snídani. Pak mě ještě napadlo, jestli by náhodou nechtěl i Kuba, a tak jsem přidala ještě to, co on normálně snídá. Jak jsem to věděla? To si povíme jindy...

Už to vypadalo, že mi tento čin projde. To by však v další vteřině nesměl do místnosti vstoupit Kundrátek. Jakmile mě zaregistroval, jak stojím u pultu s jídlem a zaraženě na něj koukám, zastavil se v pohybu.

„Dobré ráno," usmál se na mě trochu nervózně.

„Jo, dobré," odpověděla jsem a měla se k odchodu.

„Sluší ti to," zastavil mě jeho hlas. „Že už bych to oblečení někde viděl?"

Pohlédla jsem na sebe a sama se vylekala. Jo, vzala jsem si oblečení z Kubovo tašky, ne ze svojí. Měla jsem štěstí, že to ze mě ještě nespadlo, ale jak jsem tak na to koukala, bohužel to nebylo o tolik větší, jak bych si přála. Tedy spíše já nebyla o tolik menší.

„Ehm," nebyla jsem si jistá, co říct.

„Každopádně si to fakt sekne," vrátil se ke své první větě, kterou jsem skoro nepostřehla.

„Díky, asi," váhala jsem. 

„Vlastně ti to sluší vždycky, abys věděla," otočil se na mě, opřel se o sloup a začal jíst svoje lupínky v mléce. Jo a nandal si první mléko mimochodem. Nechápu.

„Děkuju," zopakovala jsem zaskočena tím, co říkal. Co ho přimělo mi začít najednou skládat komplimenty.

„Tobě asi taky," dostala jsem ze sebe.

Rozesmál se, až mu málem zaskočilo. „Tak asi díky," řekl, jakmile polknul sousto.

„Tedy myslela jsem, že ti to určitě sluší," opravila jsme se okamžitě. „Bože, to zní blbě."

„Tobě asi komplimenty moc často nikdo neskládá, co?" vypadal pobaveně.

„Co tím chceš říct?" bylo jediné, co mě napadlo.

„Neumíš je přijímat," oznámil mi. „Budu muset říct Vráničovi, ať tohle trochu zlepší."

Otevřela jsem pusu, že chci něco namítnout, ale následně jsem ji zavřela, protože mě nenapadlo, co.

„Proč se tak najednou staráš?"

Odložil už dojedenou snídani vedle sebe.

„Hele, to co jsme včera s klukama slyšeli," odmlčel se a přišel trochu blíže ke mně. „Není nám to jedno. Uvědomili jsme si, že i když my tě všichni vidíme jako skvělou, milou, vtipnou holku, ty to vidět nemusíš. Došlo nám, že jsme to pokazili. Měl to být vtip, ale bohužel se to takhle zvrtlo. Buď si jistá, že to, co jsme slyšeli nebudeme nikomu vyprávět, i když teda..."

Byla jsem moc ohromena, než abych cokoli řekla, ale jeho zaváhání mě dostalo z transu.

„Co, chceš mi říct, že jste o tom někomu řekli?" vyjela jsem na něj. 

„Jenom Dostymu, přísahám," zvedl ruce nad hlavu. „On je se mnou na pokoji a zajímal se, co se stalo."

„Fajn," uklidnila jsem se.

„Chceš pomoct s tím, donést to do pokoje?" nabídl se mi.

„Klidně," řekla jsem on si převzal můj talíř a vyrazili jsme směrem k pokojům.

„Takže co to oblečení, bylo včera něco?" drkl do mě ramenem, jako bychom byli nejlepší kamarádky.

„Cože?" zasmála jsem se falešně.

„Víš, včera jsem se snažil něco vymámit z Lukyho, a přestože byl odolný proti jakýmkoli stylům mučení, za což ho tedy obdivuji i čokoládě odolal, tak jeho chování u každé otázky dost napovídalo odpovědi, přestože ji neřekl," pokusil se mi to vystětlit.

„Takže?" nechápala jsem moc.

„Takže mám potvrzený nepotvrzený, že Vránu miluješ," ztišil hlas, jakoby si včera uvědomil, že cokoli může kdokoli slyšet.

„Cože prosím?" vykulila jsem oči a nevěřila vlastním očím.

„Jako jasný je nám to úplně všem už dlouho, ale po včerejšku už mám jistý, že je to jasný i tobě."

„No, a co s tím budeš dělat?" vzdala jsem to. Tohle už nemá smysl. Očividně jsem průhledná jak okno a oni to všichni ví od první chvíle.

„Hodlám vás dát dohromady" vypadal jako natěšená holčička.

Vyprskla jsem smíchy a mohla být ráda, že jsem nenaprskala do naší snídaně.

,,Tak to hodně štěstí," povzdechla jsem si a protočila očima.

,,Díky díky," měl skvělou náladu, ostatně jako vždy.

,,Takže tady se s tebou rozloučím, měj se v tom tvém ráji snů krásně," zasmála jsme se a on se mnou. Následně mi podal mou snídani.

Otevřela jsem dveře do svého pokoje a chystala se vejít. Jakmile jsem však zahlédla Kubu, zastavila jsem se v pohybu.

Stál uprostřed místnosti a jediné, co měl na sobě bylo spodní prádlo. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho odhalené kůže. Nechtěla jsem ho očumovat, ale moje tělo mě v tu chvíli ani trochu neposlouchalo.

Hleděla jsem na jeho nahou hruď a silné paže, ve kterých svíral tričko. Pohledem jsem sjela i k jeho vypracovaným nohám a ztěžka polkla.

,,Teče ti tu slina," upozornil mě Kundrc za mnou. Úplně jsem na něj zapomněla.

Zatřepala jsem hlavou a má ruka vystřelila k puse. Nedělal si ze mě srandu, opravdu mi z pusy stekla slina.

,,Běž už," mávla jsem rukou, abych ho odehnala. Zasmál se a vyrazil pryč.