Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

8. kapitola

„Víš, že jsi v tom docela dobrá?" prolomil ticho doktor, jakmile jsme seděli v autě a jeli do nemocnice, já vzadu vedle Lukyho, protože mě zřejmě nevědomky stále držel za ruku a já ji nechtěla vytrhávat. Vedle mě vpravo seděl Vrána a ve předu Sklenička. Všichni chtěli jet s námi, protože se o jejich kamaráda báli, ale všichni jsme se nevešli, a tak se Smejkal nabídl, že to půjde oznámit ostatním.

„V čem?" nechápala jsem.

„V zachraňování. Byla by z tebe dobrá záchranářka, nepřemýšlela jsi nad tím někdy? Máš v době takový zvláštní klid a tohle není poprvé, co jsem si toho všiml." řekl doktor s pohledem stále upřeným na vozovku.

„Vlastně," odmlčela jsem se a vzpomněla si na svou osmou třídu, kdy jsem si nepřála v budoucnu dělat nic jiného, „když jsem byla menší, chtěla jsem, ale bála jsem se, že bych na to neměla, tak jsem toho nechala."

„Ty bys na to určitě měla. Překvapilo mě, že jsi ihned poznala natržený sval a dokonce i věděla opatření proti zhoršení a že se má ledovat," pochválil mě a mě se na tváři vytvořil úsměv.

„Děkuju vám," šeptla jsem.

„Chtělas být záchranářkou?" divil se Vrána a já se k němu otočila a kývla hlavou.

„Tak jak jsi se nakonec stala trenérkou hokeje?" zeptal se a já byla překvapená z náhlého zájmu o mou osobu.

„Hokej mě vždycky bavilo sledovat, a tak jsem se, po tom co jsem vzdala záchranářství, začala zajímat víc a víc a nějak jsem skončila tady. Občas lituji, že jsem to vzdala, vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale i tak jsem šťastná, že můžu být zde," usmála jsem se na něj a trochu mě zaplavila vlna vzpomínek.

„Taky jsme rádi, že jsi tu s námi," zapojil se do rozhovoru Sklenda, „nevím, jestli si to uvědomuješ, ale ta tvá starost o všechny, prostě nám všem moc pomáháš."

Dovolila jsem si zapřemýšlet o doktorových slovech až když jsme já, Kuba a David seděli na chodbě nemocnice, zatímco doktor byl s Dostym někde na vyšetření. Protože už bylo pozdě a my měli všichni hlad, koupili jsme si něco ve zdejším bufetu, kde byla moc milá paní a když zjistila, že nemáme peníze, slitovala se nad námi a dala nám to zadarmo. Tohle by se vám v česku jen tak nestalo. Kluci se spolu o něčem bavili a já byla ztracen ve vlastních myšlenkách.

Myslela jsem na dobu, kdy jsem byla menší. To, že mi doktor řekl, že bych byla dobrá mi moc neusnadňovalo snažení se na můj sen zapomenout. Vždycky jsem chtěla lidem pomáhat. Nikdy jsem nechtěla být trenérka. Do toho mě uvrtal můj náctiletý mozek, který si myslel, že už mi nic jiného nezbývá. Možná taky proto jsem se snažila pomoci každému v týmu. Protože jsem v hloubi duše stále chtěla léčit lidi, ale na to už je pozdě.

Zatřepala jsem hlavou a zaposlouchala se do rozhovoru kluků vedle mě. Bavili se o dnešním zápase a přemýšleli, jak si nemohli všimnout, že jejich brankář nebyl tak docela v pořádku.

Chtěla jsem už něco říct, ale v tom se otevřeli dveře naproti nám a z nich vyšel náš doktor a před sebou vezl na invalidním vozíku Lukáše, který se tvářil hrozně.

„Tak jak to vypadá?" vyskočila jsem ihned na nohy.

„Je to dost nehezky natržené. Na mistrovství skončil, bude rád, když bude moct za týden obstojně chodit," oznámil nám a já pohlédla na Dostála. Nevypadal vůbec dobře, byl zpocený a unavený, vypadal smutně, ale tomu se nedivím.

„To je mi líto brácho," poplácal ho po rameni Kuba.

„Neboj se, do finále se uzdravíš a pak budeš skákat jako laňka, až vyhrajeme," povzbudil ho Sklenička, ale když jsem viděla doktorův výraz, tak jistá jsem si tím nebyla.

„Tak pojďme, vrátíme se za ostatními, zítra hrajete se Švýcary, musíte se dobře vyspat," zavelel doktor a rozešel se společně se Skleničkou k východu. Já tam ještě pár vteřin stála a koukala na Lukáše. Bylo mi ho strašně líto. 

Vrána na mě chvíli koukal a pak začal mluvit, „byla jsi vážně skvělá, víš?"

Zvedla jsem k němu pohled a nadzvedla obočí, protože jsem nevěděla o čem je řeč.

„Myslím tím všechno. To, jak jsi ošetřila Dostyho, jak jsi stanovila diagnózu i jak jsi byla pohotová a nepanikařila. Pak jak jsi ho nechala hrát, když tě o to poprosil, protože jsi viděla jak je to pro něj důležité a nemysli si, že jsem neviděl, jak jste se spolu bavili. Úžasné bylo i to, jak jsi ho celou dobu držela za ruku, i když bylo vidět, že má na tebe dost silný stisk. Ty jsi ani nemrkla a vydržela to, protože tě potřeboval, nebo jak-" 

„Počkej přece," přerušila jsem ho a chytila si rukou tu druhou, překvapená takovou chválou, „to by přeci udělal každý. Zní to moc krásně, ale zase tak velká věc to není."

„To tedy je," nesouhlasil se mnou, „Lukáš může mít veliké štěstí, že jsi za ním šla zrovinka ty. Udělala jsi toho opravdu hodně."

„Dekuju, měli bychom jít za ostatními, abychom nepřijeli tak pozdě," nevěděla jsem moc, co na to říct a tak jsem raději změnila téma a rozešla se za kluky.