Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

67. kapitola

Po tvářích mi stékaly slzy štěstí a já musea zaklonit hlavu a zavřít oči, abych nevypadala směšně. Zatřepala jsem hlavou a koukla na kluky. Nestačila jsem však zaostřit a někdo mě vytrhl z mého malého transu.

„Vyhráli jsme!" zakřičel a jeho ruce se objevily na mých bocích. 

„Kubo," můj úsměv se prohloubil, a když mě zvedl do vzduchu a přitáhl k sobě do obětí, radostí jsem zakřičela.

„Vyhráli jsme," zašeptal mi do vlasů a držel tak, že jsem se stále nedotkla botami ledu.

„Vyhráli" šeptla jsem nazpět a jen své ruce obmotala kolem jeho těla.

Najednou mě pustil a rozjel se ke klukům, svou dlaň v té mé. Neměla jsem však brusle a mé boty byly protiskluzové, takže jsem sebou málem flákla o led. Otočil se na mě a asi si to až v tu chvíli uvědomil. Beze slova mě chytil pod nohama a na zádech a zvedl mě do vzduchu, jako bych nic nevážila. 

S lehkým vyjeknutím jsem obmotala ruce kolem jeho krku a přitulila se k němu. 

„Tak tady ji máme!" vykřikl někdo a jakmile mě Kuba opět pustil, svalila se na mě lavina hokejistů. Všichni mě objímali, smáli se na děkovali mi. Netušila jsem za co, ale to mi mohlo být v tu chvíli docela jedno.

Objala jsem sned každého z našeho týmu. Některé možná i dvakrát, když jsem narazila do toho jednoho. 

Pohlédla jsem vzhůru, abych se omluvila, ale nebylo třeba.

„Ahoj," jeho úsměv byl až andělsky krásný.

„Ahoj," doufala jsem, že ani ten můj není nijak špatný.

Nevěděla jsem, co bych měla říct. Zdálo se však, že v tu chvíli by byla pouhá slova málo.

Zdálo se mi to, nebo byl každou vteřinou blíže a blíže? Jakoby nemohl v takové vzdálenosti vydržet. Ostatně, já také ne. 

Všechen okolní hluk utichl a vše, na co jsem se soustředila, byly ty jeho rty, které mi tak moc chyběly. Jeho ruka spočinula na mé tváři, která se pod jeho dotykem značně oteplila a nabrala nachovou barvu. Přitáhl si mě blíže k sobě a já si musela stoupnout na špičky, abych se jeho obličeji přiblížila tak, jak si on přál.

Jakoby se svět zpomalil, jeho rty se lehce otřely o ty mé a já úlevou vydechla. Nedokázala jsem už mezi námi dál snášet to napětí, tak jsem si ho za zátylek přitiskla k sobě. 

Bylo to stejné jako prvně. Ba ne, bylo to lepší. Tentokrát jsem totiž věděla, že mé city opětuje, že to není jen sázka.

Po celém těle se mi rozlilo příjemné teplo a pulzování srdce jsem cítila až v hlavě. Vjela jsem mu prsty do vlasů a on prudce vydechl do polibku. Já se na něj přitiskla tělem a on mě volnou rukou objal kolem pasu. 

Cítila jsem se dokonale. Právě jsme vyhráli medaili, ale to se nedokázalo rovnat tomu, co jsem ten večer vyhrála já.

Když se ode mě odtáhl, připadalo mi to jako hodiny, přitom jsme tam stáli pár vteřin. Okamžitě jsem nesouhlasně zamručela a už už se natahovala, že opět spojím naše rty, když se on maličko odtáhl.

Lekla jsem se, že jsem udělala něco špatně. Možná jsem si to celé špatně vyložila a on mě chtěl pouze obejmout jako každý jiný. Možná jsem tím opět všechno pokazila.

„Nic se nestalo," ujistil mě, když si zřejmě všiml mého vyděšeného výrazu.

Opřel si jeho čelo o to mé a já uvolněně přivřela víčka. Cítila jsem se tak bezpečně.

„Miluju tě," zašeptala jsem. Okamžitě jsem však otevřela oči, když jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.

Kuba lehce strnul, ale okamžitě si mě přitáhl zase zpět k sobě  věnoval mi další dlouhý polibek, u kterého muselo snad roztát celé kluziště.

„A já tebe," šeptl, když vzal mé tváře do svých dlaní a donutil mě se mu tak podívat přímo do očí.

Tento kouzelný okamžik se rozplynul v další vteřině, kdy se kolem náš ozval potlesk. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že jsme právě teď na stadionu ve Finsku po výhře nad USA.

„Ježiši, vám to tak trvalo," přijel ke mně Kundrc a objal mě kolem ramen, čímž mě v podstatě vytrhl Kubovi.

„Bylo to skoro k nevydržení," stěžoval si Smejkal.

„No ty radši nic neříkej. Zrovna ty jsi si z toho udělal vlastí televizní pořad, jak všichni moc dobře víme," vrátila jsem mu to a on se maličko stáhnul, ale i tak se zasmál.

„Konečně!" vyřítil se někde zpoza ostatních Luky, který měl stejně jako já boty a skočil mi kolem krku. Zakymácela jsem se a nakonec přeci jen spadla na tvrdý led.

„To bylo slz," stěžoval si, ale já věděla, že to nemyslí špatně. S trochu zahanbeným výrazem jsem koukla na Kubu, který na mě lehce soucitně koukal. Nemohla jsem však nevidět tu lásku, kterou mi jeho pohledem předával.

„Ty jsi ale kecka," rozdrbala jsem mu vlasy a on se jen smál.

Klukům v tu chvíli asi připadalo ohromně srandovní, že se na nás všichni svalili a my skončili na jedné velké valné hromadě.

A přestože mě všechno bolelo, přestože byli tak těžcí, že mi drtili snad všechny kosti v těle, přestože se mi od stálého smíchu začalo těžce dýchat a měla jsem namožené břicho, byla jsem konečně šťastná.

Tak jsme se konečně dočkali. Velmi doufám, že nikdo nejste zklamaní, ale samozřejmě se může stát, že jste si to představovali maličko jinak. Přeci jen to bude za chvíli rok od chvíle, kdy jsem začala tuto knížku psát...