Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

28. kapitola

Do následujícího zápasu jsme vstoupili vcelku dobře.

Hned v páté minutě si Flek svou rychlostí vysloužil faul od hráče Norska a my tak dostali na dvě minuty přesilovku. I v ní dával Pasta okamžitě najevo svou přítomnost a to přesněji prvním gólem utkání.

Zase ve spolupráci s Krejčou a Romanem, tudíž se náš kapitán mohl radovat z desátého bodu kanadského bodování.

K naší střídačce hned po příjezdu našich hráčů dorazili i dva rozhodčí. Jeden dosti rozhořčený, druhý nechápal o co jde. 

A stejně tak Kuba. Seděl na mantinelu tak jako to obvykle dělá a koukal na rozhodčího, který právě něco křičel na Kariho. Možná jsem také měla poslouchat, ale po pohlédnutí na Vránu už jsem nedokázala svou pozornost obrátit kamkoli jinam. 

Ústa měl otevřená v nechápavém gestu a obočí nakrčené. Díky chrániči, který měl nasazený, tak vypadal nesmírně roztomile. 

Když se Kari vrátil zpět vedle mě, uvědomila jsem si, co dělám a obrátila zrak na led.

Hned na to nastupovala na led také třetí formace. Kubova snaživost mě donutila se trochu pozastavit nad jeho hrou a chvíli obdivovat jeho znovu nabytou rychlost a přesnost. Nevím, čím to bylo, ale najednou jakoby tu byl opět ten kluk, kterého jsme viděli skórovat v NHL za Detroit. Ovšem smůla se na něj lepila stále. 

Krásnou střelu brankář bez problémů chytil a Kuba odjížděl na střídačku kroutíc hlavou, ještě zastižen rozhodčím a poučen o bůh ví čem. Těm rozhodčím se taky hned všechno nelíbí.

Další Vránova střela a další neúspěšná a pak ještě jedna. Viděla jsem, jak se po ledě prohání rychlostí jako nikdy dříve a ze všech sil, co má, se snaží dostat puk do branky.

Další střídání třetího útoku, který si podle mého názoru velice sednul. Příjezd Davida Kämpfa Vránu hodně povzbudil. Nějakou chvíli už se znaji, viděla jsem jak se na tréninku objímali a smáli se spolu. Kuba dostal puk a nahrál Smejkalovi. Ten jemu zpět, ale Kubova střela byla omylem stražena Jirkovo bruslí. Ještě k jedné střele se v tomto pobytu na ledě Kuba dostal, ale opět byla nešťastně tečovaná pryč z brankoviště. 

V této třetině se na led dostala už pouze čtvrtá pětka, ale skóre zůstalo po odpískání 1:0 pro nás.

Druhá třetina pokračovala přibližně stejně dobře, jako ta první. 

V první minutě si svou rychlostí a překvapivými pohyby vybojoval Krejčí faul. Norský kapitán tak dostal dvě minuty za podražení. Na led se po mé instrukci sjela přesilovková formace. Tento zápas i s Vránou. 

Rozhodčí vhodil puk, ale okamžitě se písklo, protože na kostce svítilo místo dvojky číslo dva a za ním nula jedna. Sice to byla maličkost, ale ani to se tu nesmí dopustit. Hra se tak pozdržela na dost dlouhou chvíli.

Všichni jsme jen tak postávali a hleděli vzhůru, až konečně časoměřiči opraví tu jednu blbou vteřinu. 

Mezi tím si to ke střídačce přibruslil Vrána. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že kouká přímo na mě a následně jsem k němu stočila svůj pohled. 

Překvapil mě rozzářený úsměv na jeho tváři, protože on se poslední dobou v průběhu utkání takto před střídáním moc neusmívá. Spíše je nervózní a ztracen ve svých myšlenkách.

„Co potřebuješ?" opřela jsem se předloktím o mantinel, protože přede mnou zrovna žádný hráč neseděl.

„Ani nic, jen čekám, až opraví časomíru a já ti budu moct konečně střelit ten gól," pokrčil rameny a donutil mě tak vzpomenout si na včerejší večer, kdy mi to v podstatě slíbil. I na tu trapnou chvíli. Tváře mi trochu zrůžověly a já nervózně polkla.

„Tak to by sis asi měl stáhnout ten dres," radila jsem mu, protože měl vzadu shrnutou látku a nebylo vidět celé číslo. „Takhle, až střelíš ten gól, diváci uvidí tak akorát I, obrácené C a tvé pozadí."

Jo, je to hezké, když to takto nosí, ale nesplňuje to svůj účel.

„Takže že bys přeci jen koukala hm?" usoudil Kuba a já si zanadávala, že jsem vůbec něco říkala. On sám však pohledem nezůstával jen na mé tváři, ale těkal jím podivně nahoru a dolů. 

„To nikdy, jen mi není příjemné, když nevím, kdo je kdo," zapírala jsem, přestože jsme oba dva věděli, že to tehdy bylo jinak. 

„Prostě se otoč," povzdechla jsem si a on tak učinil. Já jsem následně vzala lem jeho dresu, i když jsem musela trošku lovit, abych ho za zbytkem výstroje našla a stáhla ho přes něj.

„Už vypadám podle tvých představ?" otočil se a zvedl ruce trochu od těla, aby mi ukázal celý dres.

Ne, podle mých představ bys na sobě neměl mít nic, proletělo mi hlavou.

„Cože jsi říkala?" přikrčil obočí v náznaku, že mi nerozuměl. 

Já to řekla nahlas?! Zděsila jsem se a jediné z čeho jsem mohla mít radost bylo, že mi nerozuměl. Tedy doufám, že nerozuměl, to by byl pěkně velký trapas.

„Perfektní," ukázala jsem mu palce nahoru a zasmála se. „Teď už ale mazej."

Rozjel se pryč, ale ještě se otočil. „Mimochodem, ty šaty ti sluší," mrknul na mě a já automaticky pohlédla dolů na svůj oděv.

Chtěla jsem poděkoval, ale v tu chvíli mi došlo, na co se celou tu dobu díval. Jako nějaký reflex jsem vystřelila rukou k holé kůži pod krkem.

Šaty, které jsem měla na sobě, byly velmi jednoduché, tmavě modré a od pasu dolů kolové, ale za to odhalovaly dost kůže na hrudi. Této skutečnosti jsem ještě přidala tím, že jsem se předklonila.

Naštvaným pohledem jsem střelila po Kubovi.

,,Taky to ale není úplně podle mých představ," dodal ještě a rozjel se na své místo na vhazování.

„Debil," ulevila jsem si a jeho poslední slova nějak moc nezpracovala.

Následně jsem si ale uvědomila, že tu nejsem sama a vyděšeně se rozhlédla kolem. Kuba totiž nebyl jediný, který mě mohl slyšet. 

Pátrala jsem pohledem po hráčích a hledala někoho, kdo by se koukal mým směrem. Po chvilce se mé oči střetly s jinými a mě spadlo srdce až do kalhot, když jsem viděla ten zadržovaný smích. Takže mě slyšel.

„Neboj se, ta věta, nebylo to trapné, jenom trošku," vrátil mi má dřívější slova Maty a už neudržel smích. To mám za to, že jsem si z něj utahovala tehdy s Pastou.

Jakmile se přestal smát, znovu se na mě kouknul. „Vlastně to bylo strašně trapné. Doufám, že nežiješ v přesvědčení, že tě neslyšel," posmíval se mi a já na něj jen vyplázla jazyk a stoupla si zpět na své místo.

Pak mi došlo, na co Kuba před tím narážel. Jak mi to nemohlo dojít? Samozřejmě, že mi rozuměl.

Dělala jsem, že se soustředím na hru, ale hlavou mi ve skutečnosti létaly myšlenky k našemu rozhovoru. Jestliže mě slyšel Maty, musel i Kuba. Bože to je trapné. Jak bych se mu po tomto mohla ještě někdy podívat do očí?