Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

10. kapitola

Večerní zápas byl jedna velká katastrofa. Začalo to ještě před začátkem v šatně. Všichni se připravovali, omotávali si hokejky, připravovali pití, brousili nože. Já poslouchala písničky a pomáhala kustodům krájet ovoce a následně ho skládat na talíř. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout od plánů trenérů, kteří to pochopili a sami si dali pauzu. Uklidňovalo mě skládat vedle sebe naprosto dokonale totožné kousky jídla a vadilo mi pomyšlení, že se za chvíli přiřítí lavina hokejistů a celé to rozhrabou.

V tom jsem však v chodbičce před šatnou zaslechla nějaký rozruch v kabině. Omluvila jsem se kustodovi sundala si sluchátka a šla se podívat, co se děje. 

Co jsem zjistila se mi ani za mák nelíbilo. Vzpomněla jsem si, jak Kuba říkal, že si na nich Simon vybíjí zlost, ale takhle jsem si to nepředstavovala. Simon okolo sebe rozhazoval rukama a vypadal jako smyslů zbavený. Všimla jsem si už dříve, že je poněkud nepříjemný, ale tohle bylo něco jiného. Křičel na Hronka, který vypadal vesměs zmateně a trochu naštvaně. Bylo hned jasné, kdo hádku vyvolal.

Přestože byla v kabině většina kluků, každý zatím jen přihlížel a čekali, jestli se to neusměrní samo. Nepochopila jsem kontext toho, o čem byla hádka, ale přestalo se mi to líbit ve chvíli, kdy Dominik vykročil k Filipovi a silou ho udeřil do hrudi. To už pár hráčů kolem zpozornělo a zanechalo práce.

Já byla však rychlejší, „kluci, nechte toho, ať jste si udělali cokoli, tohle není to pravé místo a způsob, jakým to řešit," zarazila jsem je, ale Dominik se na mě ani nepodíval a znovu udeřil Hronka do hrudi, tentokrát o něco silněji.

„Hej! Nech toho!" zakřičela jsem a pak se všechno semlelo tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Najednou se ti dva začali prát a já se je společně s Krejčím snažila odtrhnout od sebe. Dominik se ohnal, já ucítila ostrou bolest na čelisti a rtu a odletěla dozadu někomu do náruče. 

Měla jsem zavřené oči, ale dobře jsem slyšela, že všechen hluk ustal. Otevřela jsem oči a viděla, že všichni v místnosti koukají na mě. Dominik slezl z Hronka a ten se posadil. Krejčí si raději stoupl mezi ně, aby je znovu nenapadlo do něčeho se pouštět. 

Já si sáhla prsty na ret a když jsem se na ruku podívala, zjistila jsem, že krvácím. 

„Dobrý?" zeptal se Hertl, který mě zachránil od dalšího zranění tím, že zachytil mé tělo v pádu. 

Nebylo to dobrý, ani trochu. Ret mi tepal bolestí, hlava bolela z nárazu do jeho těla a celá jsem byla otřesená.

„Asi jo," šeptla jsem potichu a pokusila se postavit sama na nohy, „děkuj-"

„Ty kreténe!" zakřičel z druhé strany kabiny Vrána a rozešel se směrem k Dominikovi s jasným úmyslem mu ublížit, „co si jako myslíš, že děláš!? Já ti ukážu! To si ještě rozmyslíš, až dáš zase bezdůvodně pěstí holce!"

Krejčí ho ale naštěstí včas zastavil a tak Kuba zůstal na místě a nezbylo mu nic jiného, než jen nadávat a natahovat se na vykuleného Simona. 

Ten vypadal dost zmateně a koukal chvíli na mě, chvíli na Kubu. Asi nevěděl co říct a došlo mu, že to přehnal, ale neomluvil se ani mně ani Filipovi.

„Pojď, vezmu tě k doktorovi," řekl mi Tomáš a já přikývla zatímco jsem si držela krvácející ránu a doufala, že to nebude tak hrozné, jak cítím.

Za celou dobu jsem nic neříkala a ani na nic nemyslela. Připadalo mi to tak jednodušší. Hertl byl dost chápavý a nic neříkal. Doktorovi vše vysvětlil a já s úděsem zjistila, že mám tržnou ránu přes ret až k bradě a prý je to na šití. Dostala jsem totiž zřejmě prstenem, který Simon nosí, a proto to bylo tak zlé. Bolest ze zašívání trochu utlumovala můj provinilý pocit, že jsem tímto vše zkazila a já tak po půl hodině odcházela z ošetřovny, která byla naneštěstí hned vedla kabiny, s ledem, kterým jsem si měla ránu ještě chvíli ledovat.

Čekala mě chvíle, které jsem se bála. Nejraději bych to celé smazala, nebo to prostě neřešila, abych se nemusela cítit ještě hůře.

Zhluboka jsem se nadechla a pak vešla do šatny, kde se ke mně okamžitě stočily pohledy všech přítomných. Všimla jsem si, že se zde nachází  už i Kari s ostatními trenéry, ale to poslední na co jsem v tu chvíli myslela bylo mluvit tady v angličtině.

„Jsi v pořádku?" vyhrkl Kuba, když mě zahlédl. Jen jsem na něj kývla, protože usmát se by mě bolelo.

Pohledem jsem přejížděla po všech a hledala Dominika. Našla jsem ho zašitého na svém místě. Ani se na mě neohlédl. To mě docela naštvalo, nechtěla jsem ale před zápasem dělat ještě větší vlny.

Nastalo ticho, které přerušovalo jen občasné vydechnutí někoho, kdo v tu chvíli chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. 

„Hele kluci," sykla jsem, protože mluvení dost bolelo, „nebudeme teď řešit, co se stalo, ano? Máme těsně před zápasem a potřebujeme se každý soustředit právě na to. Švédi nebudou takoví, jako byli Britové. Necháme teď to, co se stalo být a vyřešíme to pak."

Věděla jsem, že už teď je týmový duch v troskách, ale kdyby se to řešilo, došlo by k dalším konfliktům a my bychom mohli zápas rovnou vzdát.

„Připravte se teď na zápas a už žádné hádky ani rvačky," rozhodla jsem a viděla, že spousta z nich nesouhlasila, ale nezbylo jim nic, než přikývnout.

„Fajn, pak se uvidíme na ledě," otočila jsem se a odešla pryč. Chtělo se mi brečet, ale musela jsem zůstat silná. Doopravdy to bolelo a ledový obklad moc nepomáhal. Měla jsem právě teď chuť lehnout do postele s balíkem čokolády a svěřit se Lukášovi, o kterém už vím, že by mě poslouchal. Raději jsem ale zalezla do kanceláře trenéra, kde jsem si začala pročítat naše útoky a sestavy a snažila se nemyslet na nic jiného.