Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

63. kapitola

Prohráli jsme 6:1. V ten den by se na světě nenašel národ, který by nenáviděl Kanadu více než Češi.

Mé myšlenky však nesměřovaly ke zpackanému zápasu. Ten den jsme prohráli jasnou medaili, ale pro mě byly v tu chvíli některé věci důležitější než hokej.

Třeba to, že pár metrů ode mě stál člověk, kterému jsem hodně ublížila. A ještě jsem neměla nejmenší tušení jak moc.

To ticho v kabině bylo nesnesitelné. Nedokázala jsem tam vydržet o nic déle, než jsem musela. Okamžitě jsem zamířila na hotel. Měla jsem v plánu se dát dohromady, protože za necelý den nás čekal zápas o bronz. Každý z nás to musel zvládnout sám. Ještě jsem netušila, že mi toto nebude dopřáno.

Na večeři jsem ani nepomyslela, rovnou jsem zamířila do pokoje, kde jsem chtěla počkat na Vránu a následně si s ním promluvit.

Čekala jsem dlouho. Tak dlouho, že jsem se ho po pár hodinách vydala hledat. Na pokojích u ostatních jsem ho nenašla. Zrovna jsem začala přemýšlet, jestli se za tu dobu, co jsem byla pryč, nevrátil, když jsem ho zaslechla za sebou.

Otočila jsem se nic netušíc, jaké bude mít tahle konverzace následky.

,,Hledala jsem tě," zaradovala jsem se, ale úsměv mě přešel, když jsem viděla jeho výraz.

,,A cos mi chtěla?" zeptal se chladným hlasem, až mě zamrazilo.

,,Omluvit se," přiznala jsem trochu provinile.

,,Za co přesně? Už se v tom všem začínám vážně ztrácet," nechápala jsem, o čem mluví.

,,Co tím myslíš?" zajímalo mě.

,,To oba moc dobře víme,," zamračil se. „Pokud mi tu hodláš zase lhát, nemusíš se vůbec snažit."

„Lhát? Promiň, já myslela, že mluvíme o dnešním nájezdu," byla jsem ještě více zmatená. Vůbec jsem netušila, o čem mluvil.

„Dnešní nájezd to jen potvrdil. Hraješ si se mnou a nejde ti o nic jiného než o to, abychom tu vyhráli. Vůbec tě nezajímá, jak se cítíme, hledíš jen na hokej," byl naštvaný a to hodně.

„C-cože? O čem to mluvíš? Samozřejmě, že se o vás zajímám."

„Ty prostě nepřestaneš lhát viď? Myslel jsem, že jsi jiná, spletl jsem se v tobě," jeho slova mě zraňovala.

„Kubo, řekni mi prosím, co se stalo. Nevím, co tě donutilo si tohle myslet, ale není to pravda," snažila jsem se ho přesvědčit, ale on se jen falešně zasmál a nevěřícně zakroutil hlavou. 

„Slyšel jsem vás víš?" řekl ta slova. „Dnes ráno, když jsi mluvila s Karim. Chtěl jsem mu dojít vysvětlit, co se stalo, aby ses nemusela cítit špatně. Ani jsem za vámi nemusel chodit, abych slyšel, co jsi řekla. Nic mezi námi není, nic se neděje. Chovala ses tak ke mně jen proto, abych byl schopen hrát lépe, ale ve skutečnosti ti na mně vůbec nezáleží. Dostala jsi úkol, a ten jsi plnila, nic víc. A já ti na to skočil."

Každým slovem, které řekl, jakoby mi zabodával do srdce jehly. Všechno mi to došlo. On nebyl nervózní, nebyla náhoda, že jsme se nepotkali. On se mi vyhýbal, protože si myslel tohle. 

„Počkej Kubo, o přeci nen-"

„Stačí!" Křikl a já trochu nadskočila. „Jak mi po tom všem můžeš lhát do očí?"

Pomalu se mi začínaly drát slzy na povrch. Dýchala jsem zrychleně a neušila, co říct. Neměl pravdu. 

„Já ale nelžu," to už mi stékaly po tvářích pramínky slz. „Záleží mi na tobě. Strašně moc."