Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

14. kapitola

Smutek s zklamání se nedalo přehlédnout. Ať jsme se snažili jakkoli kluky povzbudit, každý věděl, že co je moc, je moc. A tohle bylo sakra moc. Tohle se nikdy nemělo stát. Kam se poděla naše bojovnost. Kde jsou ty slova: 'Jsme Češi. Hrdí lvi a bijeme se až do konce.'? Dnes mi to tak opravdu nepřipadalo. Nebili jsme se ani ke konci ani k začátku. Tento zápas jsme jim odevzdali, jako bychom si mohli rozdávat body, kde se nám zlíbí. Jakoby každý zápas nebyl důležitý a nerozhodoval o budoucnosti.

Všichni jsme to moc dobře věděli, ale přesto jsme se nesebrali. Někdy už je prostě všemu konec a nedá se to zlepšit. Někdy je už pozdě na nápravu. Možná, že po tom všem, co se stalo, už nezbyla žádná naděje. 

Takové myšlenky nás všechny doprovázeli do našich pokojů, kde jsme se museli každý poprat sám se sebou, abychom mohli zítra vstát s nadějí na lepší zítřky. Pokud je to tedy ještě možné.

Možná jsem to tehdy neměla dělat a logicky to bylo to nejhorší, co se dalo, ale otevřela jsem telefon a poprvé od začátku mistrovství otevřela sociální sítě, kde mě zavalila vlna komentářů od fanoušků.

Stačilo se podívat na profil národního týmu a nálada byla na bodě mrazu. Nikdo nám už nevěřil. Po prohře s Rakouskem byli všichni naštvaní a pomalu toto mistrovství vzdávali. Nadávali na co mohli a že toho dnes bylo dost. Raději jsem telefon opět zavřela a na televizi si do pozadí pustila zápas Švédska s Velkou Británií. 

Myslela jsem na kluky. Jak byli všichni smutní a sebekritičtí, když jsme odcházeli z ledu. Kuba se tvářil, jakoby za všechno mohl jen on, David jakoby tomu stále nemohl uvěřit a Hertl si nadával, že toho měl udělat více. Krejčí. Jak ten se teď asi musí cítit. Není to fér, ale pokaždé si největší vinu pokládá ten, který jel rozhodující nájezd, přestože se na všem podílejí i ti, kteří jedou první. I ti, kteří jen sedí na lavičce a pokud se nesnaží člověka povzbudit, mají na prohře stejný podíl.

Rozhodla jsem se za nimi zajít a najít našeho olomouckého útočníka. Jakmile jsem vešla do jednoho z pokojů, překvapilo mě jak pochmurná atmosféra tam panovala, přestože jich tam bylo přinejmenším osm.

„Ahoj kluci," pozdravila jsem a sousta z nich byla schopná jen něco málo zamumlat.

„Hlavně se nás prosím neptej, jak nám je," řekl Smejkal se složenou hlavou v dlaních. 

„Věřte, že se cítím dost podobně," ujistila jsem je a nevěděla, jak zformulovat další slova, „společně se z toho ale dostaneme. Společně to zvládneme."

Další neurčité zamručení.

„Chtěli byste si o tom promluvit?" nabídla jsem jim, přestože jsem věděla, že odpověď nejspíše nebude kladná.

„Myslím si, že je tu někdo, kdo by tě teď potřeboval více," konstatoval Sklenička.

„Dobře, ale pokud budete kdykoli cokoli potřebovat, můžete za mnou přijít," řekla jsem ještě, než jsem odešla a zamířila ke dveřím naproti.

Zaťukala jsem, ale odpověď se nedostavila. Zkusila jsem to podruhé a zevnitř se ozvalo tiché 'dále'. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Na zemi vedle postele seděl David a dával si od ucha telefon.

„Mluvil jsi s rodinou?" zeptala jsem se opatrně, abych na něj nijak netlačila.

„Jo," přisvědčil, ale nepodíval se na mě, „klidně pojď dovnitř."

„Jak se jim daří?" zajímala jsem se a opatrně zavřela dveře, abych nenarušila ten klid. Pak jsem přešla k němu a sedla si někam neurčitě na zem, abych byla ve stejné úrovni, ale nelezla mu do osobního prostoru.

„Mají se fajn, říkali, že se jim po mně stýská a mrzí je dnešní zápas. Prý nám ale drží palce a věří, že už to bude jen lepší," zavzpomínal a mě dojalo u srdce, když jsem viděla s jakou láskou o nich mluví. 

„A ptali se, jak se mám," dodal jen tak mimochodem.

„A jak se máš?" odhodlala jsem se zeptat se. David na mě otočil hlavu a chvíli jakoby přemýšlel, jestli mi to má říkat.  

Pak se nadechnul a spustil. Pověděl mi všechno. Jak se cítí, co si myslí, o čem celou dobu přemýšlí. Co ho na našem týmu mrzí a trápí. S každou větou jakoby z něj opadával ten tíživý pocit, který ho svíral.

Já jsem nic neříkala. Byla jsem tu od toho, abych poslouchala. Potřeboval to ze sebe dostat a potřeboval někoho, kdo by byl ochotný si to vše vyslechnout. Já jsem byla. Byla bych ochotná sedět a poslouchat i hodiny, kdyby to mělo někomu jen trochu pomoct. 

Jakmile skončil, nastalo ticho. Už ale nebylo tak tíživé, jako dříve, teď už bylo uvolněné a já si vůbec nepřipadala špatně, že jsem nic neřekla.

„A jak se daří tobě?" ta otázka přišla tak z čista jasna, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, co znamená.

„Mně? Já se mám dobře," řekla jsem, ale asi jsem nezvolila správná slova, protože David nakrčil obočí a bylo vidět, že mi nevěří. Nic ale neřekl. 

„A co kluci?" zajímal se.

„Vypadali už trochu lépe, myslím, že se z toho dostanou," řekla jsem, „myslím, že dost z nich čeká, že jakmile přijede Pastrňák, vše se najednou zlepší."

„Když kdybys ho znala," bylo vidět, jak se mu mysl zaplavila vzpomínkami, „ta energie, kterou kolem sebe má, to je něco neuvěřitelného."

„Budeme teda asi muset doufat, že to bude stačit," pokrčila jsem rameny, ale nelíbilo se mi, že bychom se měli spoléhat na jediného člověka.

„Tohle se nedá vysvětlit. Uvidíš, až ho poznáš, myslím, že si budete rozumět," řekl a pak jakoby ho ještě něco napadlo, „byla jsi dnes po zápase za Vránou?"

„Za Kubou? Ne, proč?" divila jsem se. Proč zrovna za ním?

„Jenom tak," pousmál se a já zatoužila vědět, co tím myslel, „vypadal totiž dost zdrceně."

Jasně, o to mluvil.

A o čem jiném?  okřikla jsem se a nechápala, co jsem si jako myslela.