Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

16. kapitola

Když jsme se vrátili, nestačila jsem se divit, co všechno se změnilo. Úplně každý okolo koho jsem prošla se usmíval a překypoval dobrou náladou. Neuvěřitelné jak dokáže jeden člověk změnit atmosféru celého týmu.

Bylo vidět, jak se David těší na trénink a jen si v rychlosti dal oběd, aby mohl co nejdříve na led. 

Já si vzala svých pár věcí, hodila je do tašky a sama si to zamířila na trénink, abych tam byla o něco dříve. Byl to dobrovolný trénink, takže se nás tam zas tolik nesešlo, ale vše se počítá. Nejdůležitější teď bylo, aby si všechny lajny sedly. Přijelo nám pár nových hráčů a někteří naopak odjeli, nebo se zranili. Předběžné sestavy už jsme měli, teď jen zkusit, jak to bude fungovat a hurá na Lotyšsko.

Zrovna jsem stála uprostřed ledu a mluvila s Liborem o pár změnách v přesilovkách, když jsem za sebou uslyšela náraz. Prudce jsem se otočila a spatřila Pastu, jak hodil hubu a další dva hráče, kteří se už rozjetí sesypali na něj. 

„Jak máme vyhrát, když naše první lajna vypadá takto," prohodila jsem směrem k Liborovi, ale vlastně to bylo mířené spíše na kluky na ledě. 

„Co je to za led?" stěžoval si Pasta, když z něj slezl David s Romanem.

„To není jak u vás v Bostonu, co? Tam máte jinej luxus" popíchla jsem ho trošku, „naše princátko si bude muset zvyknout na tvrdej Finskej led, uvidíme, jak ti to půjde."

Zakroutil nade mnou hlavou a už bez komplikací dobruslil k ostatním hráčům. Rozdělili jsme formace podle našich návrhů a chtěli si nejdříve vyzkoušet, jak jim to spolu půjde. 

Stačila jedna akce, kdy jsem viděla Pastu s Krejčou a donutilo mě to zůstat stát s otevřenou pusou dokořán. Co to bylo?!

Ta jejich synchronizace a prostě všechno. Ti dva jsou schopní se najít všude. I na druhé straně ledu. Jakoby byli jeden jen ve dvou tělech.

„Uohoooou," zakřičela jsem po jejich společném gólu.

Potrénovali jsme i další formace. Například Matěje, který se propadl do druhé jsme dali za Vránu a zůstal Zohorna s Hertlem. Třetí lajna se nám vytvořil tak nějak sama. Skončil tam Kuba, Jirka a Jirka. Do čtvrté se posunuli Špaček s Matějem Stránským a Flek. Ti, kteří tu byli si to společně vyzkoušeli. A fungovalo to. Všechno bylo fajn. Všechno jelo, jak mělo. Až na něj.

„Jak ti vyhovuje tahle formace?" přijela jsem za ním ke střídačce, když se zrovna jel napít a Kari zatím vysvětloval něco ostatním.

„Nevím, to se uvidí, až si to s klukama zkusíme, ale bude to dobrý," ujistil mě a krátce se usmál.

„A jak se cítíš?" řekla jsem už trochu tišeji, nevím proč, možná jsem jen nechtěla aby ostatní slyšeli, na co se ptám.

„Záleží na tom?" pokrčil rameny a otočil se směrem k ledu, načež se opřel lokty o mantinel.

„Jasně že ano," ujistila jsem ho, ale on jen nadzvedl obočí, jakoby mi tak docela nevěřil. 

„Tak dobře no, je načase jít trénovat," oznámil mi Vrána a bez jediného pohledu se rozjel na led. Pocítila jsem zklamání, ani nevím z čeho. Neměla jsem přeci důvod, cítit se zklamaně.

Koukala jsem na kluky, jak si každý pilují to své a zahlédla Matěje, jak se snaží nenápadně pozorovat Pastu, jak střílí na bránu. Moc nenápadně to teda nevypadalo. 

Přijela jsem za ním, abych mu konečně trochu pomohla s tímto jeho styděním.

„Tak za ním jeď," pobídla jsem ho.

„Teď? Teď se to nehodí, vždyť trénuje," zavrhl to, ale bylo vidět, že by to nejraději udělal.

„A ty si myslíš, že se bude zlobit? Jste teď ve stejném týmu, nemusíš se přeci bát za ním jít," přemlouvala jsem ho a on vypadal, že váhá, zda mě poslechnout nebo ne.

„Fajn, ale jestli to pokazím, je to tvá chyba," varoval mě a nakonec nechal toho protahování a jel započít konverzaci se svým idolem.

Pozorovala jsem, jak se spolu baví a tak nějak přirozeně občas střelí puk do brány. Připadala jsem si jako pyšná maminka, přestože je opravdu Maty stejně starý jako já.

„A co přesilovka? I tam mě jím nahradíš?" objevil se vedle mě najednou Vrána.

„Kubo, takhle to nemůžeš brát," snažila jsem se to nějak překroutit, ale pravda byla, že jsem nevěděla, co na to říct. „Já, nechci aby sis myslel, že jsi nahraditelný. My tě tady potřebujeme, nejsi slabým článkem."

Jen pozvedl obočí. „Takže nahradíš. Neboj se, nevyčítám ti to. Je lepší než já. Jen chci vědět, na čem jsem."

Bylo mi líto, že jsem mu na to neměla co říct. Nebyla pravda, že nebyl dost dobrý. On sakra dobrý je, nevím, co se tu s ním děje.