Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

52. kapitola

Dojeli jsme do Tampere a zastavili před Nokia Arénou. Zápas začal před chvilkou a my spěšně vystoupili, přičemž já stále netušila, kde se vzala většina kluků na místě. Ještě větší zmatení jsem zažila ve chvíli, kdy Červenka položil na zem tašku, kterou měl přes rameno a rozepnul její zip. Zevnitř na nás vykoukly Slovenské hokejové dresy. 

„Tak moment," přerušila jsem je, když jsem se dostala z prvotního šoku. „Tohle nejsou fanouškovské dresy."

„A ty si myslíš, že bychom přišli na zápas s obyčejnými dresy pro fanoušky?" divil se Červus, ale bylo mi nadmíru jasné, že můj dotaz očekávali.

„Kde jste sehnali tyhle? Nemyslela jsem, že se prodávají," moc jsem to nechápala. Jakoby to byli úplné kopie těch, ve kterých hráli hráči Slovenska.

„Taky že neprodávají," zasmál se přidušeně Smejkal. 

„Tohle jsou oroginály," objasnil mi to konečně Krejčí. 

„Vzali jste Slovákům dresy?" vykulila jsem oči.

„Oni nám je půjčili. Prý že pokud přijdeme na jejich zápas, oni pak přijdou na náš, jestli se probojujeme dále," prohraboval se v dresech Kundrátek.

„Tak, dáma první. Jaký chceš?" vytáhl Kndrc dres Patrika Rybára a Pavla Regendy.

„A není hloupé mít na sobě slovenské dresy, když jsme Češi?" snažila jsem se zamluvit můj výběr.

„My samozřejmě chápeme, že bys na sobě měla raději Vránův dres, ale dnes hraje Slovensko," utahoval si ze mě Sklenička a já ho probodla pohledem.

„Fajn," ucedila jsem a vytrhla jsem Kundrátkovi z ruky Regendův dres, načež jsem si ho přetáhla přes hlavu.

„Zajímavá volba," usoudil Černoch a všichni se nahrnuli k tašce, aby si vzali jeden z dresů.

Jakmile jsme byli všichni oblečení, vydali jsme se do arény. Po předložení lístků jsme se dostali až do samotného středu dění. Jakmile jsme se usadili na svá místa, přičemž jsem zjistila, že kluci mi koupili úplně jiný lístek než jsem měla původně, jsem zjistila, že na nás kouká půlka stadionu. Seděli jsme nakonec v první a druhé řadě hned vedle trestné Slovenska. Lepší místa snad už ani neexistovaly. Kari se od nás odpojil, jelikož on to hodlal pozorovat z dálky svým ostřížím zrakem a očividně tu byl spíše za prací než za zábavou.

Mě kluci nechali místo, jaké jsem si zvolila, proto jsem nakonec seděla v první řadě na druhé sedačce od trestné lavice. Po tom, co jsem v davu českých hokejistů ve slovenských dresech narazila na mého oblíbence jsem mu trochu naznačila, že bych uvítala, kdyby se posadil vedle mě. Nevím zda-li to pochopil, nebo na něj to místo prostě zbylo, ale nakonec přeci jen skončil vedle mě. Na druhé jsem měla našeho obránce a Kubovo spolubydlícího - Radima Šimka.

Přišli jsme za stavu 0:0 asi v páté minutě. Od chvíle, kdy jsem usedla jsem se soustředila na hru a z hlavy úplně vypustila jakékoli trenérské myšlenky. Chtěla jsem si zápas prostě užít, jako bych byla normální fanoušek. A strašně moc jsem chtěla, aby Slováci vyhráli. Bylo to jako pud, který nešlo zapřít. Nikdy bych nemohla nefandit jim. Jsou to naši bratři.

A přes to všechno mi připadalo, že první odpískaný zákrok Fina, byl hodně přísně posouzený. Obyčejná situace, kdy Fin strčil do Slováka a přitlačil ho na hrazení. Jinde by se takový zákrok nepískal.

Slováci přesilovku bohužel nevyužili a já myslela, že to nedám. Už po pár minutách zápasu jsem byla ve hrozném stresu, že to nezvládnou. Ale v takovém tom, když si zápas hrozně moc užíváte, jen nechcete, aby váš tým prohrál.

Pozorovala jsem dění na ledě s obrovským zájmem a uvědomila si, jak dlouho jsem nebyla na žádném zápase, kde bych doopravdy mohla jen koukat a fandit. Chybělo mi to. Takže když puk šťastně odskočil od Fina a dal dvěma hráčům ze Slovenska šanci jít vpřed, už jsem si poposedla na židli a krk natáhla dopředu, co jsem mohla, abych viděla.

Lunter si zpracoval puk a vystřelil směrem k bráně. Před ní stál sedmnáctiletý Sýkora, který střelu tečoval, a ta skončila v bráně.

Vystřelila jsem na nohy tak rychle, že jsem možná byla první. Rozkřičela jsem se, co mi hlasivky stačily a mé ruce směřovaly vzhůru. Bez většího přemýšlení jsem se otočila na stranu a z radosti objala Kubu. Tím stylem, že jsem na něj skočila, až měl problémy udržet rovnováhu. Smála jsem se a neřešila jak vypadám, nebo zním.

Když mě Kuba pustil, zatřepala jsem hlavou, abych z obličeje dostala prameny svých vlasů. A pak mi tak nějak došlo, co jsem provedla. 

„Promiň," úsměv mi maličko povadl, ale radost ze srdce nezmizela.

„Neomlouvej se. Sluší ti, když se usmíváš," řekl vlídným hlasem a já měla pocit, že svět kolem nás utichl. Nenáviděla jsem svůj úsměv. Ale po tom, co mi v tu chvíli řekl, jsem měla chuť se usmívat stále. 

„Mohla bys to dělat častěji," usmál se ještě, než usedl zpět na své místo. S koutky roztáhlými jsem zopakovala jeho pohyb a skousla si ret. Tváře jsem musela mít červené a hlava mi pulzovala, ale byla jsem šťastná. Tak moc, že jsem nevěřila, že se mi ještě někdy něco takového stane. Cokoli, co Kuba řekl mi dokázalo zvednout náladu. Netuším, jak to dokázal, ale bylo to tak. 

Nervy na pochodu a zaťaté pěsti jsem měla po celý zápas.

„Nemusíš to tolik prožívat," šťouchl do mě zezadu Flek. „Jsou to přeci jen Slováci."

„To říká ten, který kvůli tomuto zápasu vzal dresy Slovenské hokejové reprezentaci," vrátila jsem mu to. 

„Ale vždyť vedou, tak proč se stresovat," pokrčil rameny Smejkal, který seděl vedle něj. Jem jsem se na něj zamračila a dále sledovala dění na ledě.

„Gól!!" zvedl mě ze sedačky křik slovenských fanoušků. Slováci vedli po 16. minutách 2:0.

„Třeba jsi mu přinesla štěstí," dloubl mi prstem do zad už podruhé Flek a narážel na střelce gólu, od kterého jsem měla vypůjčený dres.

„Nebo je prostě jen dobrý," otočila jsem se na něj. Připadalo mi, že jsem jediná, kdo si to tu užívá, ale když jsem se podívala na tváře kluků, poznala jsem, že i oni jsou šťastní.

„Pozor Havrane, vypadá to, že máš konkurenci," poznamenal Sklenička. „Už zase."

„Co to meleš?" ohradila jsem se.

„Jen to, že by si měl dávat pozor, aby to nedopadlo jako se Seiderem," dovysvětlil.

„S Moritzem nic nebylo," bránila jsem se, protože jsem nechtěla, aby to špatně pochopili.

„A co to, jak jste se před arénou tak objímali?" zakmital obočím Černoch. Ach jak mě tihle čtyři těmi svými poznámkami štvali. Jak to, že to vůbec viděli?

„Víte vy co? Já se před vámi vůbec nemusím obhajovat," utnula jsem to.