Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

9. kapitola

Ráno mě čekalo nemilé přivítáni u snídaně. Včera večer jsem šla totiž rovnou spát a tak jsem nestihla zjistit, jak moc jsou trenéři naštvaní. Vypadalo to, že dost. Hned, jakmile jsem vešla do jídelny se ke mně otočili všichni členové našeho týmu. Přišla jsem tedy k nim a sedla si na své obvyklé místo. Netrvalo ani půlminuty a Libor Zábranský mi oznámil, že se mnou chtějí po snídani mluvit. Přikývla jsem a v tichosti se najedla. 

Po snídani jsem společně s Lukym došla - no došla, já šla a jeho jsem veza -  do místnosti, kde se normálně scházíme a poprvé se zde cítila jako školačka, která si jde pro trest. Přestože jsem byla na stejné úrovni jako oni, nepřipadala jsem si tak. Byla jsem ale odhodlaná s nimi mluvit jako sobě rovnými.

Otevřela jsem dveře a pozdravila všechny přítomné, což byl Kari, Libor a doktor. 

„We want to talk to you both about what happened," promluvil jako první Kari.

„Okay," odpověděla jsem a tvářila se, jakoby se nic moc nedělo.

„Yesterday at the game, you told me Dostal was fine, but apparently he wasn't," začal a mě překvapilo, že jsem v jeho hlase neslyšela naštvání ani obviňování.

„Yeah, I'm sorry, it was my fault-"

„No, It wasn't," přerušil mě Lukáš, „I thought it was nothing and told her I'm fine."

To nebyla tak docela pravda. Vlastně mi řekl, že se necítí dobře. Chtěla jsem něco namítnout, ale on mě nenechal.

„It was unprofessional of me and I apologize to you. I should have gone right off the ice," pokračoval a já jen koukala, přestože jim tu kvůli mně lhal.

„We're glad, that you told the truth. What you did, wasn't good, but we're glad it didn't end worse. Unfortunately, you won't be playing with us anymore, but of course you can stay here," zakončil to hlavní trenér a Dostál mohl už bez problémů odjet. Byla jsem trochu v šoku, ale rychle jsem se otřepala a otevřela mu dveře. Já zůstala uvnitř a my jsme pokračovali normálně dále v přípravě na zápas. 

Snídaně byla v šest a v půl sedmé už hráče čekalo video, kde jsem já být přítomna nemusela, protože od toho jsem tu nebyla. Místo toho jsem se zašla podívat za Lukášem a zeptat se ho na pár věcí. 

Zaklepala jsem na dveře od jeho pokoje a jakmile jsem uslyšela dále, vešla jsem dovnitř. Bylo tam docela zatuchlo a mně bylo hned jasné, že tu někdo pěknou dobu nevětral. Úklid taky nebyl nic moc, ale co byste chtěli od někoho, kdo nemůže chodit.

„Ahoj, jak se ti daří?" zeptala jsem se a posadila se na postel na které seděl.

„Ahoj, nic moc, co bys čekala," odpověděl upřímně, „jsi tu proto, co se stalo ráno?"

„Dalo by se říci, že taky, ale hlavně jsem přišla, protože mám chvíli volno, tak abys tu nebyl sám," usmála jsem se na něj.

„Neřekl jsem jim o tom, protože jsem si byl jist, že kdybych tě nechal mluvit, svalila bys celou vinu na sebe," vysvětlil mi a já se trochu naštvala.

„Vždyť totéž jsi ale udělal ty," zamračila jsem se.

„Jenomže já nebyl ten, kdo včera toho druhého zachraňoval jak fyzicky tak i psychicky," vmetl mi do tváře a já nevěděla, jestli to mám brát jako dík, nebo urážku. Každopádně jsem nevěděla, co na to odpovědět.

„Děkuju ti, pomohla jsi mi, když si mi ukázala, že stojíš při mně a já tak měl něco, čeho bych se mohl pevně držet," řekl a pak se zasmál, „omlouvám se, mimochodem, snad je tvá ruka vcelku."

„Má ruka je dobrá," na důkaz jsem s ní zatřepala, „a vůbec nemusíš děkovat, ráda vám pomáhám."

„Jestli si dobře pamatuji, povídalas něco o tom, že bys chtěla být záchranářka," zavzpomínal na včerejšek.

„Chtěla jsem," opravila jsem ho a lehla si vedle něj na postel, „to už je za mnou."

„Nepřipadá mi, nechtěla by sis o tom popovídat?" nabídl mi a já o tom chvíli zapřemýšlela.

„Kdyby ti nevadilo to poslouchat," a tak jsme si začali povídat. Bylo fajn najít někoho, kdo mi rozumí a naslouchá mi. Já se pak naopak ráda dozvěděla něco o něm. Byli jsme ve stejném věku, takže jsme si hodně rozuměli. Zjistila jsem, že má přítelkyni, která je z Finska a má se s ní dnes vidět. Taky si dost stěžoval, že se do jejich vztahu pořád naváží media a dělají ze Sally - tak se jmenuje - strašně nemyšlenou. Rýpou kde mohou a to jen proto, že ona kdysi chodila i s jiným slavným hokejistou. Povídali jsme si dlouho, až do chvíle, kdy jsem se podívala na hodiny a zjistila, že za chvíli začíná dopolední trénink na ledě. 

V rychlosti jsem si doběhla pro věci a na chodbě se potkala s Lukášem. Společně jsme pak dojeli na stadion, kde se on usadil na střídačku a sledoval náš trénink a hlavně přípravu na Švédy.