Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

27. kapitola

Ještě tentýž den jsem večer byla v Kubově pokoji a on měl hlavu schovanou v mé mikině. Vlastně ani nevím, jak jsem se tam dostala.

Jen jsem se na něj šla podívat, jak mu je a tak, prostě jsem ho chtěla vidět. Otevřela jsem dveře a viděla, že je v pokoji sám a je úplně rozklepaný. Snažil se přede mnou chovat, jakože se nic neděje a chvíli se mu to i dařilo. Pak jsem se ho tiše zeptala, co se děje. V tu chvíli se mi složil do náručí a já se společně s ním skácela k zemi. 

Byla jsem překvapená, kolik toho v sobě před ostatními drží. Měla jsem vykulené oči, ale přesto jsem ho objala, co nejsilněji jsem dokázala a snažila se ho utišit. 

Najednou jsme leželi na podlaze a on se pomalu začínal uklidňovat. Neřekla jsem mezi tím jediné slovo, protože by mi na mé otázky stejně nebyl schopen odpovědět. 

Mohla jsem jen přemýšlet nad tím, čím jsem si u něj zasloužila takovou důvěru, že přede mnou ukáže to, co před všemi ostatními skrývá. 

Cítila jsem ve svém nitru tolik pocitů ve chvíli, když objal svými silnými pažemi mé tělo a hlavu schoval do mého krku. Byl jako malý plyšový medvídek, který je smutný, protože jsem si vybrala na spaní jiného plyšáka a potřebuje řádně pomazlit. Přerývaně jsem se nadechla, ale okamžitě této mé slabosti zalitovala, protože si toho Kuba všimnul.

Jakoby zamrznul, odtáhl se ode mě a posadil se. Pohlédl mi do tváře s provinilým pohledem a já hned věděla, co bude následovat. Opřela jsem se o lokty, abych na něj lépe viděla.

„O-omlouvám se," vykoktal a dlaní si otíral slzy ze tváří.

„Co se děje?" zachraptěla jsem a zděsila se nad stavem vlastního hlasu.

 „Jestli je ti to nepříjemné, nemusíš tu být. Myslel jsem jen, že... Ne, to je jedno. Klidně můžeš odejít. Jen jsem se cítil, no," blekotal něco a já se začala bát, že jsem zase všechno zkazila.

„Nic se neděje, chci tu být" ujišťovala jsem ho. „Jak jsi se cítil?"

„Já jen, myslel jsem, že. Když jsi," nevěděl, co říct a nakonec utichl a jen mě sledoval. Chvíli bylo ticho a já se pod jeho pohledem začala trochu ošívat.

Nakonec jsem opět položila celé tělo na zem. „Jak jsi připravený na zítřek?" řekla jsem a vnímala, jak se položil vedle mě. Nevím, proč jsem tak najednou změnila téma. Jen mi připadalo, že se v tu chvíli Kuba necítil dobře.

„Nevím," přiznal. „Doufám, že dostatečně dobře."

„Myslíš, že si povedete dobře?" otočila jsem na něj hlavu a prohlédla si jeho od pláče načervenalý obličej.

„Jasně, vyhrajeme to," přikývl Kuba.

„Myslela jsem přímo tebe a tvou formaci," upřesnila jsem to.

„Není to má formace, ale ano. Myslím, že kluci budou skvělí," povzdechl si.

„Přestaň být tolik pesimistický. Potřebuješ jen trochu sebedůvěry," položila jsem svou dlaň na jeho ruku.

„A kde ji mám vzít? Jen tak ji vykouzlit?" bral to jako blbost.

„Jen si věř. Neříkej si, kluci budou skvělí. Říkej, my budeme skvělí. Já budu," poradila jsem mu.

„Ne, ty nebudeš skvělá," zakroutil hlavou a já byla trochu zmatená. „Ty už jsi."

Obrátil se na mě s mírným úsměvem.

„Cože?" nechápala jsem, o čem to mluví.

„Co kdybych tady té dokonalé dívce teď a tady slíbil, že dám zítra gól?" připadalo mi, jakoby nejedou zase přepnul.