Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

24. kapitola

První, co jsem po probuzení ucítila, byla příjemná vůně, která mi byla tak zvláštně povědomá a zároveň jsem chtěla, abych ji mohla cítit všude. Byla to jako droga. Můj mozek nezajímalo, co se děje, ani kde jsem. Stačilo mi toto. Víc jsem se přitulila k tělu vedle sebe a zachumlala se, jako do peřiny.

Tak počkat. Tělo?

Leč nerada jsem otevřela oči a naskytl se mi velmi detailní pohled na krásný obličej. Pomalu mi začalo docházet, co se tu děje a lehce jsem se vyděsila. 

Chtěla jsem vstát, tedy vlastně jsem nechtěla, ale na tom stejně nezáleželo, protože jeho ruce mě pevně držely přitisknutou k jeho nahému hrudníku.

Nahému hrudníku?

Jakmile jsem si tuto skutečnost uvědomila, mé tváře proti mé vůli zrudly a pocítila jsem podivné tlačení v břichu.

Ne, že by mi byla ta situace nějak nepříjemná, ale určitě by byla někomu jinému, kdyby se probudil. Nezbylo mi však nic jiného, než na tuto chvíli počkat. Neodolala jsem pokušení, pořádně si ho celého prohlédnout. 

Kůži měl příjemně teplou a jemnou. Prohlédla jsem si ho. Vyrýsované svaly na rukách a vlastně úplně všude a lehký zápach potu, který mi v tu chvíli ale vůbec nevadil.

Blonďaté vlasy měl rozházené do všech stran, až mě přímo vábily, abych do nich vpustila své prsty a zjistila, jak jemné vlastně jsou. Pusu měl stočenou do lehkého roztomilého úsměvu a celý obličej jemný a tak zvláštně čistý. Byl prostě dokonalý. 

Oči byli modrošedé a v tu chvíli schované za víčky a krásnými dlouhými řasami. 

Mohla jsem se jen v duchu ptát, jak se zrovna mně poštěstilo být tu s někým, jako je on. 

Najednou jsem si uvědomila, že jeho pravidelné oddechování ustalo a nabralo pomalejší rytmus. Ani jsem si nevšimla, že ta krásná usměvavá očka už nějakou dobu oplácejí můj pohled.

„Dobré ráno," vydechl a já se málem roztekla nad zvukem jeho hlasu po ránu. Byl tak nenucený a přirozeně trošku ochraptělý.

„Dobré," usmála jsem se na něj.

„Sluší ti to," zašeptal mi do tváře a já mohla cítit, jak se jeho prsty na mých zádech pohnuly. Snad jen aby připomněl, že tam stále jsou. Srdce se mi rozbušilo ohromnou rychlostí a bohužel nic nebránilo tomu, aby to i on slyšel. Zachytila jsem jeho potulný úsměv a hlavou mi problesklo, co ho asi tak napadlo.

Netušila jsem, co bych měla říct. V tu chvíli se ale zdálo i jen hledění do tváře toho druhého jako ta nejzajímavější konverzace. Bála jsem se toho, jak jsem musela po ránu vypadat, ale on nevypadal mým vzhledem nijak pohoršený.

Po jeho včerejším smutku nebyly ani památky a jeho tvář znovu zdobil vřelý úsměv, který by snad dokázal rozzářit celé město.

Pak jsem si ale něco uvědomila. Okamžitě jsem vytáhla svou ruku zpod té jeho a zkontrolovala hodinky. Bylo půl osmé a Kuba už měl teď koukat se zbytkem týmu na video. 

„Bože Kubo! Vždyť my vůbec nestíháme," zděsila jsem se a vystřelila na nohy. Hned mě ale pohltila zima a já si až v tu chvíli uvědomila, jak moc jeho přítomnost ovlivňovala teplotu okolo. 

„Co tím myslíš?" protřel si oči a zamrkal. Koukala jsem jako omámená, ale rychle se vzpamatovala.

„Je půl osmé! Od sedmi máš video a já musím za Liborem," připomněla jsem mu a snažila se najít svou mikinu, která se večer bůh ví jak a proč dostala ze mě. Nikde jsem ji nemohla najít, a tak jsem se na to vykašlala. Chvíli to venku vydržím.

„Co?" zděsil se a začal shánět věci na sebe.

Uvědomila jsem si, že bychom v tu chvíli museli vypadat, jako pár po dost krušné noci. 

Jeho vybavení nechal tak, jak ho včera po zápase odhodil a vyběhl společně se mnou pryč z arény. Až na čerstvém vzduchu, který mě bodal do odhalených paží mi došlo, co to všechno znamená. 

Doopravdy jsem strávila noc v aréně v objetí Jakuba Vrány, který mi pár hodin před tím brečel do vlasů a já se ho snažila uklidnit? Co na to asi řeknou všichni ostatní? Tento post trenérky se nějak nebezpečně zvrtl. 

Po očku jsem pohlédla na Kubu, ale okamžitě se odvrátila, když jsem zjistila, že i on na mě kouká. 

Po cestě jsme se rozdělili a já pokračovala do zasedačky, zatímco on do úplně jiných prostorů. Jakmile jsem se dostala ke dveřím, zastavila jsem se a dala si deset vteřin na vydechnutí. Pak vešla dovnitř. 

Okamžitě se ke mně otočily pohledy obou přítomných. V místnosti se nacházel doktor a Libor a koukali na mě dost naštvaným pohledem.

„Kdes byla?" štěkl Libor a já si připomněla, proč mi vlastně není sympatický.

 „Omlouvám se, zaspala jsem," řekla jsem a vlastně ani nelhala.

„Fajn," protočil nade mnou oči a já si opakovala, abych na něj nezačala křičet, protože se právě choval jako totální debil. 

Spolkla jsem nadávky a sedla si k nim, abychom mohli začít. Raději jsem nemyslela na to, co se právě odehrává u Kuby a jaké otázky musí mít zbytek týmu. Ten se z toho totiž tak jednoduše nevyvlékne.