Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

31. kapitola

Slavilo se ještě dlouho poté, co jsme opustili led, kabinu i celý stadion. Co jsem tak zaslechla, kluci se plánovali sejít v pokoji Jirky Smejkala a Skleničky. Já nebyla pozvaná a vlastně jsem o to ani neměla zájem. Proč bych tam také chodila, že?

Ležela jsem na pokoji a hleděla přímo do stropu s rukami pod hlavou. Přemýšlela jsem o dnešku. O Kubovi a jeho gólu, o jeho koleni i o tom, co se mu děje. Bylo správné, že jsem o něm tolik přemýšlela? Občasně mi to připadalo trochu zvláštní. Věnuji mu dost své pozornosti i dost místa ve své hlavě a nejsem si jistá, zda je to správné. 

Zrovna jsem se chystala jít se umýt, když do mého pokoje vtrhli  tři vetřelci v podobě Jirky Černocha, Smejkala a s nimi přišel i Kuba Flek. 

„Co tu cepeníš? Pojď za náma," zvolal Čeče a projel pohledem celý můj pokoj.

„Vy už jste pili?" podivila jsem se trošku, ale nikdo si mé otázky nevšiml. 

„Tak mazej, přeci tu nebudeš sedět celý večer," rozhodl Smejky. „Slavíme!"

„Víte ale, že tato výhra nám medaili nezaručuje, že? Děláte, jako bychom už byli ve finále," zakroutila jsem hlavou, ale nakonec jsem s nimi opustila můj pokoj a došla do toho jejich. 

„Fakt že jste ji přitáhli," divil se Sklenička, v ruce držíc flašku od piva. 

„Chlapi, co tu u všech všudy všichni děláte?" zděsila jsem se, protože tady byl doslova celý tým.

„Neboj se, my jsme zvyklí," snažil se mě uklidnit Maty, ale moc mu to nešlo. Vypadal, že za chvíli upadne do velmi dlouhého spánku.

„To určitě," řekla jsem sarkasticky a vzala mu flašku z ruky, „co tu děláte?"

„Hrajeme flašku, pojď hrát s náma," pozval mě do jejich kroužku Sklenda a já na chvíli zaváhala, ale pak jsem si přisedla na zem.

„Ten kdo točí dává otázky a úkoly," dovysvětlil to ještě a mohli jsme hrát. Něco mi tehdy říkalo, že to nemůže dopadnout dobře, ale já to neposlouchala. No, možná jsem měla.

„A pak jsem prostě zakopl o vlastní hokejku," smál se Ščotka, náš zastupující kapitán, „jenom tak. Uprostřed rozhodujícího nájezdu. Samozřejmě jsem tam hodil hubu, ale co bylo nejvtipnější, gólman byl tak rozhozený, že mu ten puk projel přímo vedle brusle a o si toho nevšimnul."

Celý pokoj se rozesmál a Honza se chytil za hlavu, protože to pro něj tehdy bylo dost trapné. Pak roztočil flaškou a ta se zastavila hrdlem namýřeným na mě.

„Pravda," jsem srab, já vím, ale všichni víme, jaké se dávají v takové společnosti úkoly.

„Tak nám pověz tvojí nejtrapnější historku," pobídl mě Ščoty a já se trošku zarazila. Na mysl mi v tu chvíli nepřicházely žádné nápady kromě toho, co se stalo tehdy v Helsinkách s Kubou. Jen jsem na to pomyslela, už jsem měla chuť odejít, protože tohle jim vykládat nebudu.

S lehkým zděšením jsem po očku pohlédla na Vránu, který vypadal dost nesvůj. To ale ostatním neuniklo.

„Co na sebe vy dva tak koukáte?" přihlásil se o slovo třetí brankář Lukáš Dostál. Zrovna od něj bych čekala větší podporu.

„Co se vám stalo, no?" povzbuzoval mě Hertl.

„Co je trest?" rozhodla jsem se pro to nejjednodušší řešení.

„Trest? Vzdáváš se?" divil se Sklenička.

„No fajn," pokrčil rameny Ščotka, ale následně se usmál. „Deset vteřin."

„Co deset vteřin?" nechápala jsem to.

„Líbej se s Vránou. Deset. Vteřin.," prohloubil svůj úsměv a mně se zatmělo před očima.

„C-cože?" vykoktala jsem, když jsem je zase všechny viděla, „T-to je podlé. Všem vám došlo, proč to nechci říct!"

„Co sis myslela, Tresty jsou vždycky horší," oznámil mi Sklenička. „Proto se tomu také říká trest."

„Tak pojď na to," vyzval mě Smejky a uvelebil se, jakoby koukal na film. Už mu chyběl jen popcorn a bylo by to dokonalé.

„Já to nebudu dělat," začala jsem zmatkovat a vůbec mě nenapadlo, jak se musel cítit Kuba. Cítila jsem se v tu chvíli nesmírně trapně a chtěla odtamtud rychle zmizet. Z části také proto, že mi při té představě, že by se mé rty měly dotýkat těch Jakubových poskočilo srdce vzrušením.

„To musíš," řekl Hertl stále s úsměvem na tváři.

„Tak to teda nemusím," protestovala jsem a rychle vstala, „je moje svobodné rozhodnutí, co budu dělat a co ne."

A pak jsem prostě odešla. Ani jsem se neohlédla na Kubu. Nedokázala jsem to. Bála jsem se, že bych to udělala, už bych nedokázala odejít.

Tehdy jsem jen padla do postele a na nějaké mytí mi vůbec nepřišly myšlenky. Cítila jsem se opravdu hrozně. 

Na jednu stranu mi připadalo, že jsem z jedné pusy udělala hrozné drama. Pro ně je možná normální líbat se každé odpoledne s někým jiným. Já to takhle ale nemám. Nechci, abych mou první pusu zažila někde ve smradlavém pokoji obklopená lidmi, kteří na mě koukají a s člověkem, který by byl v tu chvíli kdekoli raději, než se mnou.

To, že by o to Kuba nestál mi došlo a to jsem se na něj ani nemusela dívat. Kdo by také stál o polibek od někoho jako jsem já? Dokážu se mu po tom všem ještě vůbec podívat do očí? Můj úkol s ním se nebezpečně zvrtnul. 

To jsem však ještě netušila, co se stane další den ráno.