Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

50. kapitola

Druhá třetina uběhla docela rychle. V první polovině se toho tolik nestalo. Pak v 41. minutě zalehl Němec Hertlovi kotník a on se chvíli nemohl hýbat.  Půl minuty na to byl vyloučený náš kapitán, protože oplácel za nějaké vražení. Oslabení se obešlo bez jakékoli nepříjemnosti a po nástupu Červuse na led byl Roman faulován. To se Němcům ošklivě nevyplatilo, protože Krejča v dalších dvaceti vteřinách dal třetí gól. 

Ve druhé přestávce byli na některých hráčích vidět, že už toho mají dost. Byli jsme všichni unavení a opravdu potřebovali nějaký oddech. Slíbila jsem si tedy, že až dnes vyhrajeme, vymyslím nějaký fajn program na zítra, kdy si všichni odpočineme.

Vyhráli jsme.

Byl to úžasný pocit. Ta obrovská nervozita, že náš osud visí na vlásku ze mě  spadla až s písknutím píšťalky. Byli jsme tam. Kdo by něco takového čekal po prohře s Rakouskem? Dostali jsme se až mezi čtyři nejlepší a tím to určitě nekončí. Jsme připraveni bojovat dále. 

To jsem však ještě netušila, co mě v příštích třech dnech čeká...

Seděla jsem na nějakém náhodném místě v kabině a koukala na kluky, jak se radují. Dobře, možná že jsem moc dobře věděla, na jakém místě sedím. Možná jsem podvědomě chtěla toho člověka vyprovokovat k jakékoli konfrontaci se mnou. 

„To už si Havrana takhle hlídáš, jo?" všiml si po chvíli Kampf, kterého bych v tuto chvíli označila jako člověka, se kterým si Kuba nejvíce rozumí.

Normálně bych se asi ohradila a začala se hádat. Tentokrát jsem však měla tak dobrou náladu a byla jsem plna adrenalinu, takže jsem se jen maličko pousmála a poposunula se na lavici více dozadu. 

Přesunula jsem pohled směrem ke Kubovi. Moc dobře jsem věděla, kde v tom chumlu byl, když jsem ho celou dobu sledovala. Díval se na mě a přestože působil překvapeně, zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla i jakousi naději.

Zachraňte mě někdo. Nedokážu si přestat dělat naděje a sama vím, že mě to jednoho dne zničí. Přesněji to bude ten den, kdy odjedeme a mně bude jasné, že se s ním nejméně rok neuvidím. Možná už nikdy. 

„Nemyslím si, že by zrovna tady byl někdo, kdo by ti ho chtěl vzít," zamyslel se Pasta, což mě překvapilo, protože to on moc často nedělá.

„Člověk nikdy neví," řekla jsem, ale samotnou mě to překvapilo. Ostatní vypadali, že mé udivení sdílejí, protože se mi zdálo, jako bych jim na chvilku všem vyrazila dech.

První se vzpamatoval Černoch. „Jsem jediný zmatený, nebo nám tu právě přiznala, že spolu něco mají."

„Jediný určitě nejsi," přidal se do rozhovoru Smejkal. Ten nikde nesmí chybět.

„Možná ano, možná ne," pokrčila jsem rameny. Brala jsem to s nadsázkou, protože mi dělalo dobře, když jsem si mohla jednou utahovat já z nich, přesto jsem však nedokázala zabránit lehké červeni, která zbarvila mou tvář.

„Ty se k tomu nijak nevyjádříš?" vzal Kubu Kampf kolem ramen.

Ten se ohlédl po klucích, a pak stočil pohled zpět ke mně. Já jsem si to mezi tím hověla na jeho místě, ale v tu chvíli, kdy se naše oči setkaly mi došlo, co to tady dělám. 

Asi mi v plně nefungoval mozek, protože tolik blbostí jako za posledních pět minut jsem neudělala za celý svůj život. V tu chvíli jsem naplno pocítila tíhu té trapné chvíle a došlo mi, jak teď musím vypadat. 

Nevěděla jsem, co dál. Potřebovala jsem se odtamtud nějak rychle dostat bez dalších zbytečných potíží a nejlépe tyto vyřešit.

„Ale notak, kluci. Vy jste to vzali vážně?" bylo to jediné, co má mysl dokázala vyplodit. „Vaše obličeje byli fakt k popukání, ale myslím, že už musím jít. Čeká mě zápas Slovenska."

Pak jsem se zvedla a v rychlosti se mezi nimi propletla.

Až když jsem zabouchal dveře vedoucí do kabiny jsem dokázala plně myslet. V tu stejnou chvíli jsem však uslyšela, jak z druhé strany dveří kluci začali hučet a křičet.

Zatřepala jsem hlavou a rychlým krokem se vydala ven z arény. Jak jsem se přede všemi ztrapnila jsem se snažila vypustit z hlavy. Před vchodem už na mě čekal Kari, ale ještě něco řešil s nějakým organizátorem. 

Byli jsme spolu domluvení, že Se hned po zápase sebereme a odjedeme zpět do Tampere, abychom viděli zápas Slovenska s Finskem. Nevím, jestli to ostatní věděli, ale to mě v tu chvíli netrápilo. 

Cestu mi však najednou zastoupil vysoký hokejista se smutným úsměvem. Jistě, oni vlastně na mistrovství skončili. Už se spolu neuvidíme.

„You're leaving?" započal konverzaci, jako ostatně pokaždé.

„Yes. We are going to the game in Tampere," vysvětlila jsem ve zkratce.

„Slovakia playing against Finnland, right?" optal se Seider.

„Mhm," přikývla jsem. Asi na mě dolehly nějaké ty pocity z loučení. Znali jsme se krátce, ale já vždy přilnu k lidem hrozně rychle.

„So, it means that we are not gonna se eachother again," vyslovil slova, kterým jsme se oba dva vyhýbali.

„That's right, we are not," sklopila jsem pohled, protože se mi do očí nahrnuly slzy. Jsem citlivka.

„Than, enjoy game," utnul to najednou a donutil mě tak zvednout pohled.

„God," protočila jsem oči, protože jsem poznala, o co se snažil. Přijala jsem jeho otevřenou náruč, připravena se rozloučit. 

To mi on však zkomplikoval. Své ruce velmi okatě z mých zad přesunul níže a já maličko nadskočila.

„What are you doing?" vyjela jsem maličko, protože to nebylo poprvé.

„Don't turn," přikázal, ale já ho neposlechla. Natočila jsem hlavu a spatřila Kubu stát před vchodem do arény a hledět na nás s překvapeným výrazem.

„What have you done?" odstrčila jsem Moritze od sebe a pohlédla na něj naštvaným výrazem.

„I was helping you. To finally realize how much he cares about you," vysvětlil, ale já tomu stále nerozuměla.

„He's not!"

 „Than, what is this?" pousmál se a pohlédl za mě.

Ani jsem se nestihla otočit, protože v tu chvíli byl Kuba vedle mě a ochranářsky přede mě dál ruku.

,,Myslím, že ti dala jasně najevo, že je jí to nepříjemné," vyjel na svého Detroitského spoluhráče.

,,Anglicky," špitla jsem, protože jeho letmý dotek ve mně způsoboval něco neuvěřitelného.

Vrána se trochu zarazil a po té zopakoval totéž, jen v angličtině.

,,Okay, okay," zvedl Seider ruce vzhůru a mrknul na mě.

,,See ya," rozloučil se a měl se k odchodu. ,,In Detroit," dodal ještě.