Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

20. kapitola

Po druhém gólu všechny pětice jakoby ožily. Hned jim vše vyházelo, zrychlili pohyb a bylo jasně vidět, kdo má navrch.

Čas: 6:41, skóre: 3:0. Michael Špaček si sám najel k bráně po Flekovo vyhraném souboji u mantinelu a předvedl skoro dokonalou střelu z backhandu. 

Viděla jsem, jak se všem rozzářili tváře a jistota v dalších minutách musela být jasná každému. Energie na naší střídačce se nedá popsat slovy. Nemuseli ani tak křičet, aby bylo jasné, že fandí celu svou hokejovou duší.

Stejně tak jako zbytek týmu se rozjel i Kuba. Bylo znát, jak se cpe dopředu a co nejrychleji může jede na bránu. 

Na 4:0 zvýšili kluci tři a půl minuty před koncem. Konečně se také svého gólu dočkal Tomáš Hertl, který nestřelil dokonale, ale dost dobře na to, aby brankář nestihl zachytit puk správně a ten obloukem odletěl do branky.

Na ledě se najednou ale objevili dva hráči, kteří se z gólu radovali. Maty a Tom. Všichni jsme viděli, že branku dal Hertl, ale na opakovaném záběru bylo vidět, že se možná puku ve snaze mít stoprocentní jistotu, že se dostane do brány dotkla puku ještě Matyho hokejka. Chvíli tak trvalo, než se přesně určil střelec gólu. Nakonec byl ale určen Tomáš. Nemusela jsem se bát, že by mezi ním a jeho mladším kamarádem vznikla nějaká hádka. Ti dva totiž byli všechno, jen ne nepřátelé. 

I když se jednalo o to, kdo bude označen střelcem gólu, ti dva pouze seděli na střídačce, ruce kolem ramen a úsměvy na tvářích. Nevypadali, že by jim na tom záleželo. 

Minuta do konce a další střídání první formace s Matějem Blümlem. Sledovala jsem, jak se v útočném pásmu točí, nahrávají si a vše jim vyhází. Krajčí dostal puk na levé straně. Maty zrovna vyjížděl zpoza brány, ale Lotyši si ho všimli a úspěšně ho kryli. Koho už si však nevšimli, byl Pasta, který řekla bych až projížďkovou rychlostí objel bránu a vyjel dvě vteřiny po Matym. Krejča o něm moc dobře věděl a výhoda byla, že byl jediný. Nahrál mu, Pasta bez problémů zakončil do prázdné brány, jakoby to nebyla žádná námaha a něco takového dělal každý den. Lotyšům už zbylo jen aby koukali s otevřenými pusami a nevěřícně kroutili hlavami.

Nikdo už si v tu chvíli nevzpomněl na prohru s Rakouskem. Teď jsme byli někdo úplně jiný.

Slyšela jsem křik kluků v kabině a sledovala, jak nadšeně skáčou a skoro z radostí líbají Pastu. S radostí jsem si uvědomila, že se mi rty zkroutily do upřímného úsměvu. 

Stačilo jen aby si jeden z kluků všiml mého příchodu a okamžitě jsem se dostala do středu dění. Všichni na mě začali něco pokřikovat a přátelsky mě plácali po zádech. Netušila jsem, proč zrovna mě, ale tak co.

Nedbali na to, když jsem je upozornila, že jsme teprve v jedné třetině.

 „Jak se cítíš?" položila jsem ruku na rameno Kempnému, který přišel na střídačku pár vteřin po začátku druhé třetiny. 

„Myslím, že už dobře," pokýval na mě a ještě si párkrát podřepnul, ale nakonec usednul k ostatním. 

Ke konci prvních dvaceti minut spadl a nešikovně zarazil. Přes přestávku to tak s dokym řešili a v prvním střídání ho tak nahradil Radim Šimek.

Štěstí mu moc nepřálo, a tak ve dvacáté šesté minutě dostal hokejkou a spadl, což bylo následně vyhodnoceno jako faul. Vypadalo to však, že byl v pořádku, a tak jsem se místo toho mohla plně zaměřit na výkon mé formace. 

Po minutě se formace vystřídaly a na led tak zamířil i útočník Jakub Vrána. Připadalo mi, že tento zápas si zatím vede vcelku dobře. To však moc nepodpořil ve chvíli, kdy setrval rukou moc dlouho na rameni protihráče a vysloužil si tak dvouminutvý trest.

Po zaznění píšťalky jsem automaticky povolila ruce a prudce a naštvaně vydechla. Neodpustila jsem si úder do plexiskla za mnou. Nevím, proč jsem byla tak naštvaná, že ho vyloučili, prostě jsem byla.

Všimla jsem si, že mě ukazuje záběr na kostce a trochu znervózněla, protože mi došlo, že můj výbuch zlosti právě viděla celá česká republika a Lotyšsko plus kdokoli, kdo se na toto dívá.

Další záběr pak ukazoval Vránovo faul a já musela s trochu poníženým výrazem uznat, že si trest opravdu zasloužil. Dalo by se možná polemizovat, jestli náhodou není na místě jiné označení trestu, ale nic by to nezměnilo na faktu, že si Kuba odsedí dvě minuty. To však nemírnilo mé rozhořčení.

Z videí z ledu přeblikl záběr na Kubu, který už sedící na střídačce naštvaně kroutil hlavou nad výrokem rozhodčích a mně se při pohledu na něj trochu zvýšil tep. Nervózně jsem si chytla paži a snažila se nedat najevo, jak moc mě pouhých pár pohybů tohoto kluka vyvedlo z míry. 

Hru čtyři na čtyři jsme zvládli a stejně tak i oslabení. Byla jsem na kluky pyšná, jak dobře si vedou a částečně jsem byla pyšná i na sebe, protože to, co jsem tu dělala, fungovalo.

Sledovala jsem zrovna Kundrátka, jak se snaží vybojovat kotouč u mantinelu, když jsem to zaslechla. Jen další obyčejný náraz do mantinelu následoval hrozný bolestný výkřik. Srdce se mi na vteřinu zastavilo a jako ve zpomaleném záběru jsem otočila pohled k němu. Viděla jsem už jen jak se mu podlamuje noha a tělo dopadá na plochu ledu.