Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

3. kapitola

Naše kabina byla dokonalá, přesně perfektní pro nás. Po všech čtyřech stěnách byli pověšené dresy kluků a odložené chrániče. Přesně uprostřed byl kolový koberec s českým znakem a po stěnách polepené plakáty s motivačními citáty. Bylo vidět, že někdo vybíral opravdu pečlivě. Celá kabina byla vyzdobena v modro-bílo-červených barvách a ve chvíli, kdy jsem do ní vstoupila v sobotu před naším prvním zápasem, dokázala jsem si jasně představit, jak tu budou kluci slavit, až vyhrajeme. 

Nehodlala jsem je tam samozřejmě očumovat, až se budou převlékat, ale chtěla jsem se tam ještě před naším prvním zápasem podívat a načerpat tu správnou Českou atmosféru. Dostala jsem se ještě v rychlosti do místnosti, která obyčejně patří kustodům, abych se v ní mohla převléknout a nemohla se zbavit špatného pocitu kvůli tomu, co se stalo v Helsinkách. Pak už jsem jen došla na střídačku, kde už stáli i ostatní trenéři a řekla bych lehce nervózně přešlapovali sem a tam.

Na první zápas mistrovství jsme si dost věřili. Kari byl dokonce tak odvážný, že nechal chytat našeho třetího brankáře Lukáše Dostála a i to nabudilo v celém týmu velkou sebedůvěru a motivaci. Věděli jsme, že toto je jeden z těch zápasů, které bychom měli s jistotou vyhrát, abychom se pak mohli trápit s těžšími soupeři, ale nikdo nechtěl nic podcenit. Na střídačce měla proto krýt záda Lukymu naše jednička Karel Vejmelka.

Bylo to pro mě trochu nové, protože v přípravných zápasech nikdy nešlo o tolik jako právě teď, přestože je to první zápas. Mohl by klidně ovlivnit postup ze skupiny, nebo protivníka do play off.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych si na sebe neměla vzít spíše sako, abych zapadla mezi zbytek trenérů a nepůsobila jako člen navíc, ale byla jsem si dobře vědoma, že fanoušci sledují vše a mohla by se po tom zvednout velká vlna kritiky. Proto jsem měla na sobě na náš první zápas jednoduché tmavě modré šaty s dlouhými rukávy, které byli od pasu dolů rozšířené do kolové sukně a končili pod koleny. Nikdy jsem se v šatech necítila dobře, ale byla jsem si vědoma, že je to potřeba.

Tělem mi projelo lehké zamravenčení, když brankář jako první z našeho týmu v bílém dresu vstoupil na led následován svými spoluhráči. Všichni si ještě před začátkem rozbruslení ťukli pěstí s pár členy našeho týmu a pa už se soustředili na přípravu na zápas.

Pozorovala jsem kluky, jak se smějí a bruslí na ledě a neubránila se upřímnému úsměvu. Většina mé pozornosti musela být věnována Karimu, ale přesto jsem se párkrát podívala na rozbruslení a pokaždé ucítila tu neuvěřitelnou atmosféru, kterou dávali najevo každou nahrávkou a každým objetím.

Přestože to nebyl můj první zápas na hráčské lavici, pokaždé jsem se tak ze začátku cítila. Jakože tam nemám co dělat a jsem ostatním vedle mě podřadná. Bylo to tak proto, že jsem široko daleko jediná žena, která dělá trenérku v mužském hokeji a vždy jsem se bála, že mě lidé nepřijmou. 

Po skončení rozbruslení se oba dva týmy postavili do řady na modré čáry a kapitáni si potřásli rukami s rozhodčími. Pak už všichni zamířili ke střídačkám a na ledě zůstali jen brankáři a zahajovací formace. 

Vždy mi vadilo, jak malý prostor na střídačce trenéři mají, hlavně proto, že se na led nevidělo nejlépe a museli jsme po celou dobu zápasu stát. Naštěstí však nejsem tak nízká, abych přes hráče před sebou neviděla na led.

Na úvodní vhazování se připravil na Britské straně s desítkou na zádech útočník Scott Cronway a na naší straně zastupující kapitán David krejčí po pravici s Matějem Blümlem, po levici s kapitánem Romanem Červenkou. Na obranných pozicích stáli vpravo Filip Hronek a vlevo Radim Šimek.

Puk se dotkl ledu a naše cesta za vytouženou medailí tento rok začala. 

Prvních pár minut šlapali kluci jako hodinky, perfektní střídání, kromě jednoho odrazu neztráceli puky, ale po čtvrté minutě přišly hned dvě velké šance našich protivníků. První Luky krásně vykryl a pro druhou si musel vyjet až ke kruhům, kde střelu zblokoval. Bylo to moc krásné, až mě trochu zarazilo, proč naše střídačka neodpovídá na nic, co se děje na ledě.

Za další tři minuty kluci stihli dva offsidy a lednu kapitánskou poradu. My jsme na střídačce samozřejmě jen nestáli a nekoukali, ale měli jsme docela problém s naší hrou. Britové měli být tým, který jsme měli hned od začátku přestřílet, ale klukům se nedařilo dostával se do přílišných šancí, přestože se většina hry odehrávala v našem útočném pásmu.

Ve třinácté minutě jsem musela žasnout nad rychlostí Jakuba Vrány, protože přestože byl obránce Britů k puku blíže než on, přebruslil ho a získal tak pro nás další šanci u protihráčovi brány.

V podstatě po celou dobu zápasu jsem stála hned vedle Kariho a konzultovali jsme spolu nápady a taktiky. Chyběli čtyři a půl minuty do konce první třetiny, když jeden z Britských hráčů střelil puk do hlediště. Toto přerušení jsme brali jako výhodu a svolali jsme si druhý útok skládající se z Vrány, Hertla, Smejkala, Ščotky a Kundrátka a pokusili se jim vysvětlit, co mají dělat. Nejlépe bez tabulky, protože mě vždy znervózňuje, že ji může druhý tým skrze kamery vidět.

„Rozumíte tomu všichni?" zeptala jsem se ještě nakonec česky, protože jsem si potřebovala na chvíli odpočinout od angličtiny a od Kariho vím, že mu to nevadí.

„Jakube, je důležité, abys byl u té brány včas a mohl ten puk tečovat, jasné?" pohlédla jsem na Vránu, který už vypadal značně unavený, ale v obličeji se mu zračilo odhodlání, přestože se mu tento zápas zatím moc nedaří.

„Jasné," přikývl a následně se na mě usmál, což jsem moc nepochopila. 

Když zbytek z jeho formace odjel, on ještě zůstal a opřený o mantinel se na mě zkoumavě podíval. „Nejsi na mě pořád naštvaná za to, co se stalo v Helsinkách, že ne?"

„Za co přesně myslíš?" upozornila jsem, že se opravdu nestala jen jedna věc, ale pak jsem se i já usmála. „Jasně, že ne. Teď už ale mazej za ostatními, jinak skončíš na střídačce."

Na to se rozjel k pravému kruhu v útočném pásmu, ale než se postavil na své místo, ještě se otočil zpět na mě a stáhl si dres trochu dolů, jakoby mě chtěl vyprovokovat, protože jsem si byla jistá, že napodoboval mě tehdy, kdy jsem byla jen v tričku. Bez ostychů jsem na něj ukázala prostředníček, čemuž se jen zasmál a konečně se začal věnovat puku.

Já se otočila zpět na Kariho a zjistila, že mě s nadzvednutým obočím celou dobu pozoruje. Úsměv mi trochu spadl a já se lehce poníženě omluvila, protože jsem si byla vědoma, že takto bych se chovat neměla.

Po tomto rozhovoru jsem měla pocit, jakoby Kubu něco nakoplo a on byl najednou mnohem víc na puku a neměl problém zakončovat. Půl minuty po srážce Matyho s Britem jsem dokonce měla pocit, že dá gól, když předvedl tu jeho silnou ránu, při které zvedl zadní nohu, ale zatím bohužel nic. První třetina nakonec skončila v obraném pásmu Britů a my jsme mohli s trochu špatným pocitem odejít do kabiny.

Přišel první zápas a já se rozhodla ho napsat takto. Přeci jen, je to příběh o hokeji, tak bych ho tam chtěla dát. Doufám, že vás takové části moc nenudí, můžete mi když tak napsat do komentářů, jak se vám to líbí, budu moc ráda za jakýkoli ohlas. Kdyby vás to zajímalo, tak tyto části jsou psané podle opravdového zápasu, nevymyslela jsem si je. Skoro všechno z tohoto beru ze zápasu, který jsem si pouštěla několikrát, jen něco jsem si trochu upravila.