Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

48. kapitola

Byl to velmi důležitý den, možná ten nejdůležitější. Vyhrajeme, jdeme si pro medaili, prohrajeme, končíme. Tato slova mě strašila celou dobu, kterou jsem čekala na začátek zápasu v aréně, řešila něco s trenéry a přála si, aby to dnes dopadlo dobře. 

Celou dobu jsem měla svaly v křeči z nervozity. Dělám to tak místo dupání nohou. Mé svaly na stehnech se automaticky samy zatínají. Kdyby se na to někdo podával blíže, vypadalo by to, že se třesu. Byla to pravda? Možná. Důležitější zápas jsem snad nikdy 'nehrála', a přestože já nehraju, je dost možné, že jsem ve větší nervozitě než kluci. 

Přála jsem si, abych v tu chvíli měla u sebe Kubu. Jeho objetí by mě dokázalo uklidnit. Nechtěla jsem ho však obtěžovat, když má určitě svých myšlenek spousty.

Porada skončila a my si šli každý přibližně po svém. Já se šla převléct a dále jsem měla v plánu nabídnout se kustodům. Ráda jim pomáhám, jsou všichni moc fajn.

Jak jsem si to naplánovala, tak se to stalo a já dostala jako práci znovu nakrájet ovoce, prý jsem se v tom minule dost osvědčila. Tak kdo by to nedokázal. Zřejmě se jim to jen nechtělo dělat.

Bylo pro mě důležité, aby byl každý kousek stejný, jako ten minulý, i když to nakonec stejně snědí ve vteřině a nikdo nebude koukat na to, jak to vypadá. Možná proto, že jsem se na to tak moc soustředila jsem nezaznamenala, že se ke mně někdo zezadu přiblížil.

Najednou se okolo mého pasu obmotaly něčí paže a já polekaně vyjekla a upustila nůž. Člověk za mnou se rozesmál a já jeho dech cítila na svém krku. 

„Kubo!" vyjekla jsem, ale sama jsem slyšela, jak se v mém hlase odrazilo štěstí, které jsem pocítila.

„Ano?" položil svou tvář na mé rameno a koukal mi pod ruce.

„Nesmíš mě takto děsit," otočila jsem se čelem k němu a pohlédla mu do tváře. On své ruce nechával na stejném místě. Přijde to jenom mě, nebo poslední dobou velmi často vyhledává mou přítomnost?

„Viděl jsem tě, když jsi přicházela, působila jsi docela nervózně," objasnil mi to a já nemohla dělat nic, než se jen více usmát. 

„Ty jsi můj zachránce," zašeptala jsem dříve, než jsem si uvědomila, co řeknu. Oba jsme se maličko zarazili nad tím, co jsem to řekla.

„Řízla jsi se?" vzal do své dlaně najednou mou ruku a palce přejel po mém prstě.

Podívala jsem se na něj a zjistila, že má pravdu. Opravdu jsem tam měla malou ranku, která se pomalu zalévala krví. Ani jsem si toho nevšimla. Zřejmě se to stalo, když mě tak vylekal.

„Jsi v pořádku?" vyděsil se najednou a začal trochu zmatkovat. Co to povídám, začal hrozně zmatkovat. 

„Nedělej si s tím starosti," snažila jsem se ho uklidnit, ale neúspěšně.

„Hned ti to ošetřím, neboj, neboj," ujišťoval mě, jako bych to snad byla já, kdo potřeboval uklidnit.

Na chvíli někam odlétl a když se vrátil, nesl s sebou celou doktorovu lékárničku.

„Bože Kubo, kdes to vzal?" zarazila jsem se.

„Z doktorovo kanceláře," zamumlal, zatímco si sedl na zem a začal se v lékárničce začal přehrabovat.

„Víš ale, že ji bude potřebovat, že?" klekla jsem si k němu.

„Ale tohle je akutní," přemlouval mě.

„Co je na tom akutního?" položila jsem svou ruku na víko lékárničky, pomalu ji zavřela a donutila ho se tak na mě podívat.

„Jsi zraněná," podíval se na mě a já musela uhnout pohledem.

„Je to jen malé zraněni, postačí nějaká náplast," řekla jsem a on vypadal, že o tom dost pochybuje.

„Tak dobře," souhlasil nakonec a já si oddechla. Nevím vlastně ani, co chtěl původně dělat.

Vytáhl z lékárničky obyčejnou náplast a já nastavila ruku, aby mi ji podal. On místo toho však vzal tu, kterou jsem měla poraněnou. Sundal z náplasti takový ten přebývající papír a následně ji velmi opatrně nalepil na mé zranění.

Celou dobu jsem měla zadržený dech a nedokázala se ani pohnout. Kdybych to totiž neudělala, jsem si jistá, že bych se neudržela a skočila mu do náručí.

Nakonec se ukázalo, že to bylo jedno, protože hned po tom, co Kuba doošetřil mou ruku si mě přitáhl do objetí.

„Co se děje?" zamumlala jsem do jeho trička a nebyla si jistá, jestli mě vůbec slyšel.

„Myslel jsem, že bys potřebovala trochu ujistit, že je vše v pořádku," slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

„A je?" vzhlédla jsem vzhůru.

„Ano," přiblížil svůj obličej k tomu mému, ale na poslední chvíli natočil hlavu na stranu a položil své čelo na mé rameno. Najednou mi připadalo, že to není on, kdo tu někoho utěšuje. Připadalo mi, že to on potřebuje ujistit, že je vše dobré.

Než jsem však stačila cokoli říct, zaslechla jsem něco jiného.

„Ale noták, jdu s stěžovat, kde je jídlo a místo kustodů popíjejících pivo tu najdu vás dva?" přerušil nás Hronek.

Ucítila jsem, jak se Kuba napnul. Bylo mi jasné, proč. Právě ho tu viděl jeho spoluhráč v hodně choulostivé a osobní chvíli. Očividně nechce, aby kluci věděli, že je něco špatně.

„Kubo? Jsi snad její plyšový medvídek?" zavtipkoval Kempný, ale neuvědomil si už, co tento blbý vtip může způsobit.

Semkla jsem Kubovo tričko v pěsti, abych mu dala najevo, že za ním stojím, ale on se ode mě rychle odtáhl a stoupl si. Viděla jsem, jak je vyděšený a bojí se, jak budou kluci reagovat. Když se však otočil směrem k nim, na jeho tváři nebylo vidět žádného strachu. Jen ten ledabylý úsměv.